ECLI:CZ:US:2016:4.US.1329.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1329/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Lenky Raimové, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, 547 01 Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 323/2014-305 ze dne 3. 2. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 5 C 1/2012-247 ze dne 13. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Náchodě zamítl žalobu na zaplacení částky 24.543,- Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatelka domáhala po žalovaném náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, způsobené dopravní nehodou zaviněnou žalovaným, a to s tvrzením, že žalovaný jí tuto náhradu neoprávněně krátil za období září až prosinec 2011 právě o výše uvedenou částku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že přestože se její zdravotní stav nijak nezlepšil, spíše naopak (znalecké posudky popisují a předvídají postupné zhoršování jejího zdravotního stavu), byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 6. 2011 snížena invalidita z třetího stupně na invaliditu prvního stupně, k čemuž dle jejího názoru došlo pouze v důsledku novely zákona a změny kritérií, nikoliv z důvodu zlepšení zdravotního stavu, což soudy dle ní nerespektovaly. Napadenými rozhodnutími tak prý došlo k faktickému přenesení odpovědnosti ve sféře osobní i majetkové ze žalovaného (škůdce) na poškozeného. Jako kdyby si stěžovatelka dle svých slov sama zavinila, že se její zdravotní stav zhoršil a že nemůže vykonávat původní práci. Přenesení odpovědnosti ze škůdce na poškozeného jev rozporu se základními zásadami právního řádu demokratické společnosti a s obecným chápáním pojmu "spravedlnost". Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli hlubší ústavní rozměr a představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, na nichž však Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého nezjistil. Především nelze souhlasit s výhradou stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že ke snížení invalidního důchodu došlo údajně čistě z důvodu změny právních předpisů. Touto námitkou se zabývaly oba soudy a zejména odvolací soud podotkl, že k ponížení invalidního důchodu došlo na základě přezkumu zdravotního stavu stěžovatelky v září roku 2010, v jehož rámci nejen posudkový lékař, ale i další zúčastněné osoby - ošetřující lékař stěžovatelky (ortoped) či znalec dr. Chaloupka pro účely znaleckého posudku - dospěli k závěru o částečném ústupu zdravotních obtíží stěžovatelky, a tím i ke snížení ztráty její pracovní schopnosti. V důsledku tohoto posouzení, a nikoli primárně pro změnu právních předpisů (byť i zde došlo k jistému zpřísnění), byl změněn stupeň invalidity stěžovatelky. Nebyla-li stěžovatelka s výsledky uvedeného posouzení srozuměna, měla brojit proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o změně stupně invalidity opravnými prostředky (předně námitkami dle §88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, přičemž vyloučena nebyla ani žaloba proti rozhodnutí o /snížení/ invalidního důchodu dle §89 téhož předpisu), což jí také vedlejší účastník v původním řízení - Česká pojišťovna, a. s., vytýkal. Soudy již nemohly v nynějším řízení přezkoumat tehdejší opodstatněnost změny stupně invalidity, ale musely z této skutečnosti (rozhodnutí ČSSZ) vycházet (srov. §135 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud tedy na rozdíl od stěžovatelky nemohl rozumně dospět k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud jde o úvahy stěžovatelky týkající se problematiky nalezení vhodného zaměstnání, Ústavní soud se jimi, aniž by jakkoli hodnotil či snad zlehčoval stěžovatelčiny možnosti uplatnění na pracovním trhu, s ohledem na absenci jejich ústavně právní relevance nemohl zabývat či je jinak zohlednit.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu