ECLI:CZ:US:2016:4.US.1416.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1416/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Libora Votavy, zastoupeného Mgr. Janem Lego, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitury Ústí nad Labem, Oddělení odhalování a vyšetřování, ze dne 19. října 2015, č. j. OKFK-3377-312/TČ-2014-252201, ze dne 10. listopadu 2015, č. j. OKFK-3377-391/TČ-2014-252201, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2016, č. j. 1 Nt 5046/2015-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením ze dne 19. října 2015 policejní orgán zajistil náhradní hodnotu - peněžní prostředky ve výši 732 400 Kč, včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých, na blíže specifikovaném účtu stěžovatele. Usnesením ze dne 10. listopadu 2015 policejní orgán zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky ve výši 370 634,94 Kč z jiného účtu stěžovatele, také včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stížnost stěžovatele proti zmíněným usnesením policejního orgánu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že po vydání prvního usnesení policejního orgánu na příslušném účtu nebyla v usnesení uvedená částka, ale pouze 361 765,06 Kč; stěžovatel proto po předchozím informování policejního orgánu převedl na zajištěný účet další prostředky ve výši 399 895 Kč. Přesto policejní orgán vydal nové rozhodnutí, jímž zajistil další prostředky stěžovatele na jiném jeho účtu. Proti takovémuto postupu stěžovatel brojil stížností, o níž rozhodl napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2. Soud se přitom nevypořádal se skutečností, že celková zajištěná částka dosáhla výše 1 103 034,94 Kč, přestože stěžovatel je trestně stíhán pro přijetí úplatku ve výši 732 400 Kč. Stěžovatel má za to, že popsaným postupem orgány činné v trestním řízení zasáhly do jeho zaručených práv. K porušení práva na spravedlivý proces odkázal na judikaturu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97 a sp. zn. IV. ÚS 379/03, k zásahu do vlastnického práva pak na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3135/13 či sp. zn. II. ÚS 642/07. Samo zajištění pak považuje stěžovatel za projev svévole, který není v souladu s účelem tohoto zákonného opatření upraveného v §79a trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 1396/07 a II. ÚS 642/07). Proto navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady do jeho ústavně zaručených základní práv nebo svobod, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele zajištěním finančních prostředků; to však neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevil nesouhlas jak se samotným zajištěním, které považuje za nepřípadné, tak i z množstvím zajištěných peněz. Podle ustanovení §79f odstavce 1 trestního řádu platí, že nelze-li zajistit peněžní prostředky, které byly výnosem trestné činnosti, může orgán činný v trestním řízení zajistit náhradní hodnotu, přičemž se postupuje podle ustanovení §78 a §79e trestního řádu. Podle §79a trestního řádu, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti, může orgán činný v trestním řízení rozhodnout o zajištění peněžních prostředků i dodatečně došlých. Citovaná ustanovení zákona tedy ponechávají příslušným orgánům při rozhodování značnou míru volnosti a je otázkou znalosti konkrétních okolností případu, zda popsaný postup bude efektivním krokem k naplnění daného účelu. Proto má senát Ústavního soudu za to, že v souladu s požadavkem dle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nepřekročil policejní orgán limity, jež mu trestní řád pro podobné případy stanoví. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, je toto zákonné zmocnění legálním omezením vlastnického práva. Jestliže postup směřoval ke sledovanému cíli a byl proveden zákonným postupem, nedošlo zajištěním prostředků stěžovatele k zásahu do jeho zaručených práv.
Jde-li o výši zajištění, zde je nutno poukázat na fakt, že v době vydání usnesení policejního orgánu nebyla na prvním účtu zajištěna odpovídající částka, ale jen její část, což vedlo Policii ČR k vydání druhého usnesení. Uvedená rozhodnutí mají zatímní charakter, a jak plyne z ustanovení §79a trestního řádu, může o zrušení nebo omezení zajištění rozhodnout orgán činný v trestním řízení (odstavec 3), případně může majitel účtu kdykoliv požádat o zrušení nebo omezení zajištění (odstavec 4). Stěžovateli tak zůstává zachováno právo kdykoliv požádat o zrušení omezení v nadbytečném rozsahu a je věcí orgánů činných v trestním řízení o takovém návrhu rozhodnout. Pokud stěžovatel již takový návrh podal, a doposud o něm rozhodnutí nebylo, přísluší mu zákonem stanovené opravné prostředky (§79a odstavec 5 trestního řádu).
Za daného stavu věci, jakkoliv je pro stěžovatele nepříjemný, neshledal Ústavní soud v postupu Policie ČR ani Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatelem namítané zkrácení v jeho zaručených právech. Řízení, které proběhlo v souladu s procesními předpisy (čl. 36 Listiny) a které aplikovalo zákonnou výluku ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny), nezasáhlo do zaručených práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu