ECLI:CZ:US:2016:4.US.149.16.1
sp. zn. IV. ÚS 149/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Medřického, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 5. 2015 č. j. 15 C 164/2014-77 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015 č. j. 25 Co 362/2015-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení náhrady škody ve výši 19 000 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli jako vlastníkovi motorového vozidla, které z důvodu provedení servisu předal žalovanému, vznikla při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalovaného škoda na vozidle. To bylo ihned poté opraveno v autoservisu žalovaného. Podle stěžovatele má vozidlo po havárii nižší hodnotu než před havárií. Žalobou se proto domáhal žalované částky, která podle předloženého znaleckého posudku představuje rozdíl mezi obvyklou cenou před poškozením, tj. 607 000 Kč a obvyklou cenou vozidla po poškození tj. na 588 000 Kč.
Soudy žalobě nevyhověly, neboť stěžovatel si ze dvou možností způsobu náhrady škody na poškozeném vozidle, tedy mezi cenou vozu před poškozením a po poškození a mezi možností provedení opravy (tzv. naturální restituce) vozidla jeho uvedením do původního stavu, vybral možnost opravy vozidla.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, neboť v důsledku události, za kterou objektivně odpovídá autoservis, došlo ke snížení hodnoty jeho majetku a ani provedenou opravou nedošlo k uvedení do původního stavu. I po provedené opravě má vozidlo o 19 000 Kč nižší hodnotu, než byla hodnota vozidla před škodnou událostí a došlo tak objektivně ke snížení majetku stěžovatele. Uvedením věci do předešlého stavu se rozumí povinnost škůdce uvést věc do takového stavu, jaký zde byl v okamžiku před vznikem škody. Jelikož škůdce provedenou opravou uvedl automobil do stavu, ve kterém měl hodnotu 588 000 Kč, ačkoliv před vznikem škody byla hodnota automobilu podle znaleckého posudku 607 000 Kč, nelze podle stěžovatele hovořit o tom, že by byl ze strany autoservisu uveden automobil do původního stavu. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé zústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke svým závěrům, podloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3118/2012.
Zejména uvedly, že poškozený má právo na náhradu škody ve výši rozdílu hodnoty vozidla před poškozením a jeho sníženou hodnotou po poškození, tedy mezi obvyklou cenou vozidla a mezi obvyklou cenou havarovaného vozidla, aniž by musel prokazovat, zda vozidlo opraví či nikoli, neboť účelem náhrady škody je kompenzovat zmenšení majetku poškozeného. Stěžovatel si ze dvou možností způsobu náhrady škody na poškozeném vozidle, tedy mezi cenou vozu před poškozením a po poškození a mezi možností provedení opravy (tzv. naturální restituce) vozidla jeho uvedením do původního stavu, vybral možnost opravy vozidla. Výběr způsobu náhrady škody je na poškozeném, škůdce ji nemůže ovlivnit a nemůže mu jít k tíži ani ku prospěchu způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodné události. Kombinovat oba přístupy tak, že k ceně opravy se ještě přičte rozdíl mezi původní hodnotou vozu a jeho hodnotou po opravě, však již znamená přihlížet ke skutečnostem se škodnou událostí nesouvisejícím. Stěžovatel přitom nezpochybňoval, že vozidlo bylo autorizovaným servisem výrobce vozu zcela opraveno a vůz byl uveden do původního stavu, netvrdil ani neprokázal, že by konkrétní škoda na vozidle nebyla odstraněna či že by vozidlo bylo zčásti nadále poškozeno a že by tak žalovaná částka představovala částku, kterou je třeba vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Proto se Ústavní soud ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 není s ohledem na odlišné skutkové i právní okolnosti věci, jak již ostatně konstatoval krajský soud, případný.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s právním názorem stěžovatele, že rozhodnutí soudů byla svévolná a porušila jeho legitimní očekávání ochrany majetku garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Za zásah do práva na legitimní očekávání totiž nelze automaticky považovat výsledek řízení odlišný od očekávání účastníka, byť byl subjektivně přesvědčen o velké pravděpodobnosti svého úspěchu ve sporu, avšak jeho výsledek závisel na zhodnocení konkrétních právních a skutkových okolnosti případu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu