ECLI:CZ:US:2016:4.US.1498.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1498/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Martina Nápravníka, t. č. ve vazbě, zastoupeného JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2016, č. j. 8 To 164/2016-54, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání označené jako ústavní stížnost, jímž se navrhovatel domáhá zrušení napadeného usnesení. Krajský soud v Plzni ke stížnosti navrhovatele zrušil podle §149 odstavce 1 písmeno b) trestního řádu usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. března 2016, sp. zn. 4 Nt 501/2016, jímž byla zamítnuta žádost navrhovatele o propuštění z vazby, nepřijetí nabídky záruky otce navrhovatele a nepřijetí slibu navrhovatele. Důvodem zrušení usnesení byly vady přezkoumávaného rozhodnutí, které stížnostní soud shledal.
Navrhovatel v rozhodnutí krajského soudu spatřuje pochybení, spočívající v tom, že u vazebního zasedání ze dne 24. února 2016, při němž byl navrhovatel vzat do vazby, nebyl přítomen jeho obhájce, čímž mělo být porušeno jeho právo zakotvené v čl. 40 odstavci 3 Listina základních práv a svobod; proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy stručně řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. V projednávaném případě byla napadeným rozhodnutím věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, a proto je ústavní stížnost předčasná. Ústavní soud vyhodnotil podání navrhovatele s ohledem na výše uvedené jako návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj