ECLI:CZ:US:2016:4.US.1735.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1735/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. K., H. H. a J. W., zastoupených Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 11 Tdo 1348/2015-61, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 5 To 506/2012-415 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 10. 2012 č. j. 4 T 16/2011-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což jim všem byly uloženy tresty odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Stěžovatelé dále navrhují zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé namítají, že v trestním řízení, které proti nim bylo vedeno, nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu. Poukazují na to, že byli odsouzeni za to, že v žádosti o poskytnutí dotace zamlčeli podstatné údaje (konkrétně využití části půdních bloků i k provozování golfu), avšak ve skutečnosti příslušné žádosti o dotace nevyplňovali, pouze je podepsali. Stěžovatelé upozorňují na to, že v odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že z hlediska trestní odpovědnosti je třeba za zcela zásadní skutečnost považovat neuvedení golfového hřiště na příslušných půdních blocích do evidence LPIS (Evidence využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů). Podle názoru stěžovatelů tím došlo v jejich případě k porušení obžalovací zásady, neboť v žalobním návrhu takový skutek nebyl uveden. Stěžovatelé rovněž upozorňují na to, že problematika poskytování příslušných dotací byla nedostatečně právně upravena a že nemůže být teprve až v trestním řízení vykládána v jejich neprospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, nemůže Ústavní soud do rozhodnutí zasahovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Podle přesvědčení Ústavního soudu trestní soudy řádně odůvodnily svůj postup i závěry z něj vyplývající.
Námitka stěžovatelů, že příslušné žádosti o dotace nevyplňovali, pouze je podepsali, nemůže obstát. Jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku Okresní soud v Děčíně, v dané věci bylo podstatné, že do evidence LPIS nebylo na příslušných pozemcích uvedeno golfové hřiště. Podpis a následné podání žádostí o dotace bez uvedení skutečnosti, že některé půdní bloky slouží k provozování golfového hřiště, je nutno v takové situaci skutečně posuzovat jako zamlčení podstatných údajů, a tedy za naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně vyložil (č. l. 9 a 10), že zmíněné neuvedení golfového hřiště na předmětných pozemcích do evidence LPIS představuje v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně toliko argumentaci, která dokládá samotné trestné jednání stěžovatelů. Nedošlo tím k žádné změně podstaty skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a proto nemohlo dojít k porušení obžalovací zásady.
Pokud jde o námitku stěžovatelů založenou na tom, že problematika poskytování dotací na zemědělskou půdu nebyla dostatečně právně upravena, je třeba odkázat zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně (č. l. 16-17), kde byla spolehlivě vyvrácena. Poukázat je třeba rovněž na skutečnost, že Ústavní soud v minulosti přezkoumával rozhodnutí správních orgánů a správních soudů ukládajících společnosti Kredit Děčín, a.s. (za níž vystupovali stěžovatelé) povinnost vrátit dotace poskytnuté na zemědělskou půdu, a to mj. právě na základě zjištění, že na částech specifikovaných půdních bloků se nacházelo golfové hřiště, což bylo v rozporu s účelem poskytnutých zemědělských dotací. Ústavní soud následně ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 318/14 konstatoval, že těmito rozhodnutími nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu