ECLI:CZ:US:2016:4.US.174.16.1
sp. zn. IV. ÚS 174/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 22 Cdo 3361/2015-538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou soudu dne 17. 1. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť má za to, že byl vydán v rozporu se zákonem a ve svém důsledku narušil práva stěžovatele podle čl. 1, 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek soudu odvolacího ve věci žaloby vedlejších účastnic o určení vlastnictví k pozemkům a věc byla k projednání vrácena odvolacímu soudu, tudíž se jedná o dosud neskončené řízení.
Podle stěžovatele však soudy meritorně žalobu vůbec neměly projednávat, neboť jde o spor restituční a podle konstantní judikatury se nelze nároků, jichž se lze domáhat postupem podle restitučních zákonů, domáhat žalobami na určení vlastnictví; poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 62/2008). Stěžovatel je toho názoru, že napadený rozsudek neměl být Nejvyšším soudem vůbec vydán, neboť je v kolizi s právním názorem vyplývajícím z uvedené konstantní judikatury, a v takovém případě byl senát, který věc projednával, povinen předložit věc k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na skutečnost, že řízení není pravomocně ukončeno, dovozuje stěžovatel přípustnost ústavní stížnosti výjimkou podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle níž Ústavní soud stížnost neodmítne, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K tomu uvádí, že obecné soudy v obdobných případech postupují často v rozporu se závěry přijatými odkazovanou konstantní judikaturou a v současnosti projednávají stovky obdobných sporů. Tím považuje podmínku přípustnosti za naplněnou, přestože stížnost nesměřuje proti konečnému pravomocnému rozhodnutí.
Ústavní soud však při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti dospěl k závěru, že podmínka stanovená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněna není. Ustálený výklad uvažované výjimky dovozuje za použití čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, že stížností musí být i v tomto případě napadeno pravomocné rozhodnutí. V situaci, kdy řízení pravomocně ukončeno není a dále pokračuje, nelze výjimku aplikovat (viz např. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 574).
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnutl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj