ECLI:CZ:US:2016:4.US.1748.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1748/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, právně zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, za vedlejšího účastenství 1) Petra Jirouše, 2) Hany Ižovské, 3) Filipa Chytrého, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 47 Cm 6/2010-919, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 č. j. 5 Cmo 311/2013-1069 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 č. j. 29 Cdo 4562/2014-1231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavní soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že její syn, pan Mgr. Leonard Korczynský, zemřelý dne 23. 8. 2003, byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětných 50 kusů (č. 051 až č. 100) listinných akcií na majitele, emitovaných 28. 11. 2000 s nominální hodnotou po 10.000,- Kč, a to emitentem XIO.CZ a. s., IČ 26226260 (výrok I.) a dále ve výroku II. zamítl soud žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání výše uvedených 50 kusů listinných akcií ve prospěch dědické podstaty po svém synovi. Ohledně nákladů řízení byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 80 973,20 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadený rozsudek Městského soudu potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazovala na skutečnost, že soud prvního stupně nedostatečně a neúplně zjistil skutkový stav věci. Nevypořádal se s výsledky provedeného dokazování a ani s návrhy stěžovatelky na provedení důkazů k prokázání jí tvrzených skutečností. Městský soud neprovedl některé stěžovatelkou navržené důkazy, například jí nebylo umožněno položit otázky svědku Řehákovi. Dále obecné soudy odmítly provést důkaz obsahem trestních spisů a zohlednit opatření policejního orgánu k vydání věci - tedy předmětných akcií společnosti XIO.CZ a. s. Soud rovněž neprovedl důkaz pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým bylo žalovaným uloženo uložit akcie společnosti XIO.CZ a. s. u soudu pro účely dědického řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, podle něhož je úspěšnost žaloby na vydání podmíněna skutečností, aby ke dni rozhodnutí soudu byly akcie v dispozici toho, vůči němuž je vydání žádáno. Přitom akcie v listinné podobě na majitele mohou být neformálně převáděny prakticky kdykoliv.
Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily právní režim smlouvy o převodu cenných papírů. Zákon o cenných papírech je ve vztahu k obchodnímu zákoníku právním předpisem speciálním. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným poukázala na skutečnost, že v případě smlouvy o úplatném převodu akcií emitenta XIO.CZ a. s. ze dne 16. 9. 2003 nebyla splněna podmínka stanovená §17 odst. 2 zákona o cenných papírech. Důvodem pak měla být především ta skutečnost, že charakteristika akcie uvedená ve smlouvě neodpovídá charakteristice vyobrazené na předmětné akcii a neodpovídá ani zákonem stanoveným náležitostem, které musí akcie splňovat podle §155 odst. 3 Obchodního zákoníku. Z uvedeného důvodu je podle stěžovatelky smlouva o převodu akcií absolutně neplatná. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nelze namítat neplatnost uvedené smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 16. 9. 2003, když nebyla podána akcionářská žaloba.
V řízení před odvolacím soudem stěžovatelka neúspěšně trvala na provedení důkazu, který nemohla bez své viny před prvoinstančním soudem doložit. Uvedený důkaz vznikl až po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 39 Cm 194/2003, kterým bylo zrušeno usnesení náhradní valné hromady XIO.CZ a. s. svolané na 10. 10. 2003. Na této valné hromadě byl ovládající osobou z titulu majoritního akcionáře až do té doby zůstavitel, zemřelý 23. 8. 2003. Na této náhradní valné hromadě došlo ke změně stanov tak, že za spol. XIO.CZ a. s., byli oprávněni jednat dva členové představenstva, a to ing. T. Matějka a paní Flösslová.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož i v případě neplatnosti smlouvy o převodu cenných papírů by jejich vlastníkem zůstal převodce, tedy Ing. Konečný. Soudu nebyl předložen žádný důkaz prokazující skutečnosti, na základě kterých by byl Ing. Konečný vlastníkem sporných akcií.
Dovolací soud podle stěžovatelky odmítl dovolání pro zcela formalistické pojetí civilní procesní normy, v čemž lze spatřovat denegatio iustitiae. Postup obecných soudů považuje stěžovatelka za rozporný s čl. 4, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka vnímá jako protiústavní též rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zavázána k zaplacení náhrady nákladů řízení vedlejších účastníků, kdy v postavení správkyně dědictví po Mgr. L. Korczyňském byla povinna jednat podle principu řádného hospodáře a zamezit tak vzniku škody.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Uvádí-li stěžovatelka, že obecný soud neprovedl některé jí navržené důkazy, např. výslech svědka Řeháka, tak z odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, proč se tomu tak stalo. Obdobně jako v případě svědka Jaroše nebyly splněny podmínky pro jeho realizaci (srov. str. 12 a 13 usnesení nalézacího soudu). Stejně tak bylo Městským soudem v Praze reagováno i na námitku provedení konkrétních spisů. V tomto rozsahu považoval soud dokazování za nadbytečné a současně uvedl i důvody, které jej k tomuto závěru vedly. (srov. str. 14 usnesení nalézacího soudu). Pokud stěžovatelka nesouhlasí s konkrétními právními názory městského soudu, nutno uvést, jak je ostatně shora naznačeno, Ústavnímu soudu toto nepřísluší posuzovat.
Vznáší-li stěžovatelka námitky stran aplikace zákona o cenných papírech, resp. obchodního zákoníku, nalézací soud opět ve svém zamítavém rozsudku uvedl, jak příslušné předpisy vyložil a ve věci aplikoval (srov. str. 15 a násl.). Obdobné se pak týká též posouzení platnosti smlouvy o převodu cenných papírů. Stěžovatelka ve svém návrhu v podstatě pouze polemizuje s právním názorem obecných soudů, stran výkladu a aplikace podústavního práva.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu