ECLI:CZ:US:2016:4.US.1762.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1762/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zemědělského družstva "Agroholding", se sídlem v Bernarticích 111, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27. 11. 2013 č. j. 3 C 128/2006-317, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 10. 2014 č. j. 12 Co 295/2014-278 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016 č. j. 26 Cdo 1082/2015-420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobci se vůči stěžovateli domáhali vyklizení nemovitostí specifikovaných v rozhodnutích s tím, že je nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1997. Předchozí vlastnice uzavřela dne 25. 8. 1994 nájemní smlouvu na předmětné pozemky se stěžovatelem. Žalobci podali dne 21. 9. 2001 písemnou výpověď z nájemní smlouvy stěžovateli s tím, že nájem skončí dne 1. 10. 2006. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předmětné pozemky ke dni 1. 10. 2006 nevyklidil a nadále je využíval, podali žalobu na jejich vyklizení. Okresní soud v Jeseníku rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2010 č. j. 3 C 128/2006-116 tak, že co do vyklizení pozemků uvedených ve výroku I řízení zastavil z důvodů částečného zpětvzetí žaloby, žalobě pak částečně vyhověl ohledně vyklizení pozemků uvedených ve výroku II rozsudku. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 3. 2011 č. j. 12 Co 13/2011-176 tak, že rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku I, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v dalším řízení je na okresním soudu, aby mimo jiné objasnil otázku sporného data uzavření dodatku k nájemní smlouvě. Tato otázka je otázkou podstatnou pro právní posouzení věci, neboť okresní soud musel vyřešit otázku, zda nájemní smlouva ze dne 25. 8. 1994 je nájemní smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s výpovědní dobou pěti let, jak byla uzavřena původně, či zda došlo ke změně dodatkem a k uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou.
Okresní soud po doplnění dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovateli nemovitosti vyklidit. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, stěžovatel včas neodstranil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že změna soudce prvního stupně těsně před vyhlášením rozhodnutí v dubnu 2009 znamenala výraznou změnu v hodnocení důkazů, které předtím provedl jiný soudce. Podle stěžovatele nový soudce všechny původně provedené důkazy vyhodnotil tendenčně, výpovědi stěžovatele bez řádného odůvodnění "neuvěřil", nepřipustil žádné námitky stěžovatele směřující proti obsahu protokolace, doporučení odvolacího soudu nedodržel a nevěnoval pozornost dalším důkazům. Stěžovatel dále namítá, že skutkové závěry soudů nejsou v souladu se všemi okolnosti, které v řízení vyšly najevo a nemohly z nich tak být vyvozeny opodstatněné právní závěry. Tyto skutečnosti vedou stěžovatele k pochybnostem o správnosti a přezkoumatelnosti, přesvědčivosti a spravedlnosti napadených rozhodnutí, a tato pochybení svou intenzitou zasahují do oblasti ústavně zaručených práv podle hlavy páté Listiny.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se otázkou uzavření dodatku k předmětné nájemní smlouvě, jakož i související otázkou povahy nájemní smlouvy řádně zabývaly. Objasnily na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k závěru, že výpověď z nájmu učiněná žalobci dne 21. 9. 2001 je platným právním úkonem. Výpověď byla stěžovateli řádně doručena, přičemž do jeho osobní sféry se dostala nejpozději dne 27. 9. 2001, kdy statutární zástupce stěžovatele dopisem výpověď žalobců odmítl. Výpovědní doba byla v nájemní smlouvě sjednána na dobu pěti let a počala běžet dne 28. 9. 2001 a skončila dne 28. 9. 2006. Podle závěrů soudů bylo povinností stěžovatele předat žalobcům předmětné pozemky. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, a tyto pozemky dále užíval, žalobci se oprávněně domáhali jejich vyklizení.
Odvolací soud se vyjádřil i k námitkám stěžovatele, že ve věci rozhodoval podjatý soudce Mgr. Ing. David Novotný. Konstatoval, že z vyjádření soudce nevyplývá, že by měl k účastníkům řízení, k věci samé či k zástupcům účastníků řízení jakýkoli vztah. Sama skutečnost, že pracoval jako referent Okresního pozemkového úřadu v Jeseníku v letech 1996-2006, není skutečností, která by zakládala důvodnost stěžovatelem vznesené námitky podjatosti.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že tento soud dostatečně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání nebyly naplněny. Ostatně stěžovatel vůči rozhodnutí dovolacího soudu, které v petitu ústavní stížnosti také napadá, v odůvodnění ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítá.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům soudů, podle kterých byl stěžovatel povinen po uplynutí výpovědní lhůty předat pozemky, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu