ECLI:CZ:US:2016:4.US.177.16.1
sp. zn. IV. ÚS 177/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcely Blažkové, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2015 č. j. 14 Co 314/2015-252, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2014 č. j. 16 C 454/2011-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2013 č. j. 15 Co 493/2013-186 jako opožděné a rovněž uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2013 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 2013, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 61 200 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatelky ze dne 22. 4. 2014 bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2014 odmítnuto pro opožděnost. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 1. 2015 byla v záhlaví rozsudku tohoto soudu ze dne 24. 6. 2013 a v usnesení ze dne 24. 10. 2014 opravena zjevná nesprávnost tak, že údaj o bydlišti stěžovatelky "Plzeň" byl opraven na správný text "M.". Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2014 byla stejným způsobem, tj. postupem podle §164 o. s. ř., v záhlaví rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 2013 opravena tatáž nesprávnost v údaji o místě bydliště stěžovatelky.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž v daném případě nelze odvíjet lhůtu pro podání dovolání až od doručení opravného usnesení, protože změnou údajů o jejím bydlišti nedošlo k obsahové změně výroku z hlediska práv a povinností účastníků řízení. Je naopak přesvědčena, že lhůta pro podání dovolání se v souladu s ustanovení §164 a §240 o. s. ř. vždy otvírá až od doručení opravného usnesení, tedy nikoliv pouze v případě obsahové změny výroku, jak judikuje Nejvyšší soud.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že má postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci podstatu tvoří posouzení běhu lhůty pro podání dovolání v případě vydání opravného usnesení, kterým v záhlaví opravovaných rozhodnutí dochází k částečné změně adresy stěžovatelky (v předchozích řízeních žalobkyně).
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se touto otázkou dostatečně zabýval a své závěry korespondující s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2342/2010, 20 Cdo 917/98, 29 Odo 310/2002) řádně odůvodnil. Zejména uvedl, že lhůta k podání dovolání běží znovu od právní moci opravného usnesení jen tehdy, směřuje-li dovolání právě jen proti výroku usnesení opravenému podle §164 o. s. ř., případně výroku, který je na opraveném výroku závislý. Lhůta k podání dovolání se účastníkům řízení tedy nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje. V projednávané věci, kdy bylo pouze upraveno bydliště v záhlaví rozsudku, nedošlo v důsledku takové opravy k obsahové změně výroku z hlediska práv a povinností. Nelze proto dovodit, že by se stěžovatelce otevřela nová lhůta k podání dovolání.
Uvedeným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Ústavní soud má zato, že i v případě opravy označení účastníka řízení v záhlaví rozhodnutí je většinou nutné postupovat s ohledem na možnou souvislost s výrokem rozhodnutí podle §164 o. s. ř. Avšak ne každá oprava chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti v záhlaví rozhodnutí, musí mít za následek nové otevření lhůty k podání dovolání proti opravenému rozhodnutí ve smyslu §240 o. s. ř. Uvedené platí i pro projednávanou věc, kdy o identitě stěžovatelky (zastoupené advokátem), která byla označena správným jménem, datem narození a zřejmá nesprávnost spočívala v částečně chybné adrese, nebylo pochyb. Výrokem v záhlaví opraveného usnesení bylo rozhodnuto o zamítnutí její žaloby a byla jí uložena povinnost k úhradě nákladů řízení žalovanému. Nedošlo tedy k obsahové změně výroku z hlediska práv a povinností a stěžovatelce ani nemohla hrozit újma, kterou by vyvolala její nesprávně uvedená adresa. Ústavní soud dále podotýká, že sama stěžovatelka upozornila na nesprávně uváděnou adresu v rozhodnutích Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 2013 a 24. 10. 2014 a Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2013 až dne 3. 11. 2014.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 612/01 a III. ÚS 63/03 nejsou s ohledem na skutkové a právní odlišnosti věci případné. Ostatně Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 63/03 uvedl, že nepokládá prima facie za ústavně nekonformní argumentaci obsaženou v judikátu Nejvyššího soudu (judikát č. 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z níž vychází v napadeném rozhodnutí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2342/2010.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu