ECLI:CZ:US:2016:4.US.1803.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1803/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Stanislava Odehnala, zastoupeného Mgr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016 č. j. 21 Cdo 4542/2015-432, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2015 č. j. 54 Co 679/2014-402, 54 Co 680/2014-402 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. května 2014 č. j. 5 C 437/2009-356 a ze dne 6. června 2014 č. j. 5 C 437/2009-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývá, že uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2015 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. května 2014 ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2014, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na určení neúčinnosti doručení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. května 2013 č. j. 5 C 437/2009-289. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněné pouze odkazem na jeho judikaturu, s níž má být rozhodnutí krajského soudu souladné. V citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 30/2015 se přitom řeší omluvitelné důvody na straně právního zástupce, a to se závěrem, že zdravotní indispozice právního zástupce je omluvitelným důvodem. Tím spíše musí být omluvitelným důvodem zdravotní indispozice účastníka řízení. Z tohoto usnesení proto plynou okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, a stěžovatel proto neví, jakými úvahami se Nejvyšší soud řídil. Okresnímu a krajskému soudu vytýká, že nesprávně a přísně posoudil omluvitelné důvody - zhoršující se zdravotní stav, který mu znemožnil převzít doručovaný rozsudek.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy se návrhem stěžovatele na určení neúčinnosti doručení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. května 2013 č. j. 5 C 437/2009-289 dostatečně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedly, proč neshledaly důvod pro jeho vyhovění. Zejména poukázaly na skutečnost, že bylo doručováno na adresu stěžovatele v Kolíně, uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Stěžovatel navíc v době trvání pracovní neschopnosti o doručování písemností právě na tuto adresu výslovně požádal podáním ze dne 18. 4. 2013. O doručení na jinou adresu nepožádal ani ve svém dalším podání doručeném soudu dne 14. 5. 2013, v němž opět uvedl adresu trvalého bydliště. Stěžovatel přitom soudu nesdělil, že se zdržuje u své přítelkyně v Jihlavě. Soud z dokladu o pracovní neschopnosti dále zjistil, že stěžovatel měl povolené vycházky v rozsahu 8 hodin denně a mohl si písemnosti doručované na jím uvedenou adresu vyzvednout. K zhoršení zdravotního stavu stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít v červenci 2013, k doručování rozsudku však došlo v období od 27. 5. 2013 do 7. 6. 2013; soudy proto u stěžovatele neshledaly existenci omluvitelných důvodů, pro které se stěžovatel nemohl s rozsudkem seznámit.
Pokud jde o námitky, týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu, má Ústavní soud za to, že navzdory poměrně stručnému odůvodnění, které však dovolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., lze z odůvodnění rozhodnutí seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele. Rozhodnutím, na něž Nejvyšší soud odkazuje, tj. sp. zn. 21 Cdo 30/2015, bylo rozhodováno jednak o dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh na určení neúčinnosti doručení, a v tomto rozsahu bylo dovolání zamítnuto (odkaz Nejvyššího soudu na toto rozhodnutí v nyní projednávané věci tedy není nepřípadný). Návrhu na dovolání tak bylo vyhověno pouze v části, ve které směřoval proti usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Ústavní soud proto neshledává důvod, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž výhradně přísluší posuzovat přípustnost dovolání, z ústavního hlediska zpochybňoval.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud rovněž dodává, že stěžovatel neuvádí, zda k ochraně svých práv využil možnosti podat proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. května 2013 č. j. 5 C 437/2009-289 odvolání spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k jeho podání.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za vhodné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu