ECLI:CZ:US:2016:4.US.1817.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1817/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Emy Františky Plzákové, zastoupené Mgr. Michaelou Kmochovou, advokátkou se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 45 A 35/2012-98 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 2 As 45/2016-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které se v posuzované věci dopustily nepřípustného formalismu, když dospěly k závěru, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí správních orgánů jsou nicotná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako bývalý voják z povolání (vojenský veterán) čerpala po zániku její branné povinnosti určité výhody v souladu s tehdy platným branným zákonem a interními předpisy Ministerstva obrany. Velitel Vojenského útvaru 2280 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav (dále jen "správní orgán druhého stupně") rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012 č. j. 656/2010-2280 potvrdil usnesení Krajského vojenského velitelství hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 2. 1. 2012 č. j. 137/2011-2130, jímž bylo pro zjevnou právní nepřípustnost podle §45 odst. 3 ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno řízení o vydání "Potvrzení pro zabezpečení komplexní péče" stěžovatelky. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení uvedených rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud v Praze v dané věci rozhodoval opětovně poté, co bylo jeho první rozhodnutí ze dne 6. 11. 2014 č. j. 45 A 35/2012-48 ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušeno pro vady řízení rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2015 č. j. 2 As 35/2015-68. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů, které posuzovaly otázku pravomoci a věcné příslušnosti správních orgánů k vydání potvrzení, že stěžovatelka byla oprávněnou osobou k zabezpečení komplexní péče. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost ochraně dobré víry a vysvětlení významu a cíle relevantní právní úpravy, která nedávala správním orgánům pravomoc vydat stěžovatelce potvrzení o komplexní péči. Potvrzení z roku 2001 bylo (alespoň podle jeho textu) vydáno podle normativního výnosu Ministerstva obrany č. 51/1994 navzdory tomu, že vydání takového potvrzení jako správního aktu nebylo nikde upraveno. Správní soudy uvedenou stěžejní otázku podle názoru Ústavního soudu posoudily přesvědčivě a ústavně konformně, když došly k závěru, že takto vydané potvrzení lze mít za nicotný akt, který není způsobilý vyvolávat právní následky, nikoho nezavazuje ani není nadán presumpcí správnosti.
Pokud Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 připustil použití analogie ve správním právu, pak toliko za omezujících podmínek - pouze v limitovaném rozsahu za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a toliko ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Na základě analogie však nelze dovodit branným zákonem výslovně neupravenou pravomoc a věcnou příslušnost správního orgánu k vydání předmětného potvrzení.
Jak Krajský soud v Praze, tak následně i Nejvyšší správní soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí judikaturu správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 212/2006-74, 5 Afs 147/2004-89, 8 Afs 51/2007-75 nebo Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 52/2010-33; vše dostupné na http://www.nssoud.cz).
Postup Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s., nepovažuje Ústavní soud za rozporný s požadavky ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož nebylo v předmětné věci aplikovatelné ustanovení §151 správního řádu, neboť požadované potvrzení nebylo zákonem stanoveným dokladem.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud v souladu s ochranou tohoto základního práva konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu