ECLI:CZ:US:2016:4.US.1820.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1820/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Tukový průmysl Praha, a.s., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupené Mgr. Petrem Dětkou, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014 č. j. 28 Cdo 2065/2013-333, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012 č. j. 24 Co 137/2012-271 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2011 č. j. 25 C 7/2006-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem ve věci žalobců Jiřího Potštýnského a Miluše Potštýnské (dále jen "žalobci") proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu ČR (nyní ČR - Státní pozemkový úřad) a 2. Tukovému průmyslu Praha, a. s. (dále jen "stěžovatelka") o určení vlastnictví k nemovitosti mimo jiné rozhodl, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. A1 v k. ú. Michle, vzniklého oddělením podle geometrického plánu č. X [odsouhlaseného dne 25. 7. 2011 pod č. 1774/2011 Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha)] ze stávajícího pozemku parc. č. A2 v k. ú. Michle (výrok II.).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, mimo jiné, rozsudek soudu I. stupně ve výroku II., tj. v odvoláním napadeném výroku ve věci samé, potvrdil. Odvolací soud připomněl, že soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového fondu ČR, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 11. 2005 č. j. PÚ 8733/93. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky jimi uváděných nemovitostí v k. ú. Michle a nenáleží jim náhrada za pozemky, které jsou zastavěny. Městský soud vyšel z toho, že soud prvního stupně v dalším řízení (po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 24 Co 232/2008) správně dal vyhotovit oddělovací geometrický plán, v němž byla zaměřena plocha nezbytně nutná k provozu přilehlé stavby (haly). Část pozemku, která není zastavěna stavbou a ani není nezbytně nutná k provozu stavby a jejímuž vydání nebránila překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také "zákon o půdě"), byla oddělena a nově označena parc. č. A1. Citovaným výrokem II. obvodního soudu byla proto vydána pouze tato nově označená část pozemku.
Odvolací soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky poukázal na to, že stěžovatelka (respektive její předchůdce - Tukový průmysl, s. r. o.) nabyla předmětné pozemky do vlastnictví až na základě privatizační smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku dne 1. 5. 1996. Odvolací soud měl proto za to, že "zájem někoho, kdo neměl předmětné pozemky v držení v době nabytí účinnosti zákona o půdě a nabyl je i v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zák. o půdě, přestože byl na ně uplatněn restituční nárok, nelze v žádném případě nadřazovat zájmům restituentů, jejichž nároky jsou konstantní judikaturou považovány za nároky přednostní, které se neuspokojí pouze v případě jednoznačných výjimek vyplývajících ze zákona (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4319/2007, podle kterého nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů). Nelze proto existenci překážek vydání nemovitostí dovozovat ze současné náplně činnosti osoby, která je ke dni účinnosti zákona o půdě nedržela a žádnou činnost na nich v té době neprovozovala (před 1. 5. 1996)". Proto odvolací soud nezbytně nutnou plochu k provozu stavby posuzoval v daném případě jen z obecného hlediska, tedy pouze jako plochu, která je nutná k provozu stavby jako takové - jako plochu, která je nezbytná k tomu, aby byly zajištěny případné opravy budovy a aby byl umožněn přístup k údržbě budovy, a nikoliv jako plochu, která by měla zajistit současnému držiteli uvedených pozemků bezproblémové počínání (např. manipulaci s kamiony při provozní činnosti) v oboru, ve kterém nyní podniká.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky posoudil jako přípustné, avšak neshledal je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012) důvodným; proto dovolání s odkazem na §243b odst. 2 a odst. 6 o. s. ř. zamítl (výrok II.). Dovolací soud posoudil aplikaci ustanovení §5 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a právní závěry odvolacího soudu učiněné v této konkrétní souzené věci a připomněl nejen právní závěr plynoucí z judikatury Ústavního soudu (konkrétně z nálezu sp. zn. II. ÚS 78/98), podle něhož "Nikdo nemůže pro sebe vlastnicky reklamovat část pozemku jen proto, že si na pozemku postavil stavbu", ale také již výše citovaný judikát vlastní, tj. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4319/2007. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že s ohledem na právní úpravu i na konzistentní judikaturu nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil anebo, že by při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (když odvolací soud vycházel i z provedeného znaleckého posudku).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Domnívá se (obdobně jako v odvolání a dovolání), že se obecné soudy "řádně nezabývaly vznesenou námitkou absence působnosti zákona o půdě" a použily jiný právní předpis, než který měly správně použít. Soudy se dále v prvé řadě nevypořádaly s námitkou, že se nejedná o běžnou plochu, ale o speciální plochu (vlastně svého druhu stavbu), dále s námitkou týkající se pohybu kamionů po areálu a s kvalifikací soudem ustanoveného znalce. Stěžovatelka se v souvislosti s posléze uvedenou námitkou domnívá, že rozsudky mají zjevné rysy překvapivosti a nepředvídatelnosti. Stěžovatelka konečně (v doplnění ústavní stížnosti) poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, který se sice netýká identické situace jako v právě souzené věci, avšak řeší situaci obdobnou. Jeho závěry jsou natolik obecné (a to když řeší kolizi vydání pozemku v restituci s veřejným zájmem), že je možné je vztáhnout i na souzenou věc.
IV.
Účastníkům řízení byla v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatelka v podstatné míře opakuje (a to i doslova) argumenty, které uplatnila již v dovolání, napadá převážně skutkové závěry soudů nižších stupňů a ani nepředestírá ústavněprávní argumentaci, jež by přesáhla rovinu výkladu jednoduchého práva. Dovolací soud nepovažuje za přiléhavou ani argumentaci stěžovatelky, podle níž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s některými jejími námitkami, neboť nalézací soudy podpořily svá zjištění rozsáhlým dokazováním. Připomněl, že rozhodnutí nižších soudů nebyla zatížena žádnou vadou ani z hlediska právního posouzení věci a míru odůvodnění jejich rozsudků shledal přiměřeně dostatečnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2316/14). K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 Nejvyšší soud podotkl, že v něm vyslovený názor omezující přípustnost naturální restituce pozemku užívaného (na rozdíl od pozemků v souzené věci) výhradně pro veřejné účely, je nutno chápat ve vazbě na konkrétní okolnosti dané věci. Dovolací soud navíc připomněl, že konstantní a doposud nepřekonaná judikatura Ústavního soudu zastává názor, podle něhož účelu restitučních předpisů koresponduje, aby snaha o restituci in integrum měla vždy přednost před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací, resp. institutu kvalifikovaných překážek podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 176/03) a aby restituční zákony byly ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co možná nejvstřícněji (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, a sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94). Nejvyšší soud uzavřel s tím, že rozhodnutí obecných soudů je možné pokládat za ústavně konformní.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření připomněl věcnou a právní stránku rozsudku obvodního soudu, jeho řádné odůvodnění a zdůraznil, že stěžovatelka, která se domáhá ústavní ochrany, sama nabyla předmětné nemovitosti v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb. Odvolací soud akcentoval také další judikaturu Ústavního soudu, která reflektuje smysl zákona o půdě a uplatňování restitučních nároků jako primárních (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 195/97, II. ÚS 515/2000, I. ÚS 754/01, usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06); stejné stanovisko zastává také judikatura obecných soudů (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4319/2007). Městský soud navíc (s připomenutím §11 zákona č. 229/1991 Sb. a nálezu Ústavního osudu sp. zn. IV. ÚS 176/03) zdůraznil, že zájem stěžovatelky ani nelze označit za zájem veřejný, neboť jde o její vlastní zájem, který vznikl až po účinnosti citovaného zákona. Ke stěžovatelčině argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 městský soud připomněl účel zákona č. 229/1991 Sb., zdůraznil dlouhodobou soudní praxi a podrobněji dovodil, že z tohoto závěru nelze vyvozovat obecné závěry, neboť se v jeho případě jednalo o pozemky užívané ve veřejném zájmu, senát posuzovanou otázku ani nepředložil k posouzení plénu Ústavního soudu a nepominutelný je také odlišný názor členky senátu. Odvolací soud konečně poukázal na konzistentnost ve vlastním rozhodování v těchto otázkách, jeho akceptaci Nejvyšším soudem a na soulad s judikaturou. Rozhodnutí, podle kterého by předmětný pozemek nebyl vydán žalobcům, by tak bylo překvapivým, které se z konstantní judikatury zcela vymyká a vedlo by k poškození restituentů ve srovnání s těmi, o jejichž nárocích bylo rozhodováno dříve.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Česká republika - Státní pozemkový úřad ponechal rozhodnutí o ústavní stížnosti na posouzení Ústavnímu soudu.
Vedlejší účastníci (žalobci) ve svém vyjádření poukázali na nepravdivost a účelovost argumentů stěžovatelky, které se týkaly jejich nabízeného odkupu předmětných pozemků, což dokládají písemnou korespondencí. Obdobně jako civilní soudy se domnívají, že na souzenou věc se nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 581/14 nevztahuje a navíc nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by v případě vydání předmětné nemovitosti existovaly objektivně okolnosti, které by jim bránily v jejím využívání.
Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovatelce, která v replice - obdobně jako v ústavní stížnosti - připomněla svoji dosavadní argumentaci a přesvědčení o tom, že civilní soudy se nezajímaly o specifika věci (předmětného areálu). V případě vedlejších účastníků navíc poukázala na to, že jejich vyjádření obsahuje z kontextu vytržená tvrzení. V souvislosti s vedlejšími účastníky připomenutým nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 opětovně vyslovila přesvědčení, že předmětná situace má některé společné rysy a odkázala na dříve podaná vyjádření.
V.
Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyžádaného soudního spisu i vyjádření účastníků a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry civilních soudů a nezbývá mu než zdůraznit, že soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Civilní soudy přesvědčivě odůvodnily stěžejní závěry, přičemž stěžovatelka - a to je nutno zdůraznit - používá v odvolání, dovolání, ústavní stížnosti a konec konců také v replice k vyjádření civilních soudů a vedlejších účastníků identickou či obdobnou argumentaci, o které se domnívá, že jí v předcházejících přezkumných řízeních nebyla věnována dostatečná pozornost. Ústavní soud musí tento stěžovatelčin účelový přístup odmítnout. V této souvislosti připomíná argumentaci civilních soudů, jež věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle uvedené právní úpravy a z ní vyplývajících důsledků nejen pro účastníky řízení.
Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů civilních soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře civilních soudů i Ústavního soudu. Ostatně v této souvislosti nemůže Ústavní soud nepřipomenout argumentaci civilních soudů, jež se opírá o přiléhavé použití dostatečně známé a jasné judikatury jejich (viz např. rozsudek Nejvyššího osudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4319/2007) nebo bohaté judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 78/98, IV. ÚS 195/97, II. ÚS 515/2000, I. ÚS 754/01, IV. ÚS 176/03, usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06, IV. ÚS 1088/12, Pl. ÚS 10/13), z níž vyplývá konzistence a důslednost v jejich rozhodování. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, jež se týká jejích tvrzení o překvapivosti a nepředvídatelnosti závěrů v napadených rozsudcích. Ustálená judikatura je dostatečně známa a Ústavní soud ani v právě souzené věci nenalezl důvod, pro který by se od ní měl odchýlit.
Na uvedené skutečnosti nic nemění ani stěžovatelkou uváděný argument o dostatečné obecnosti závěru plynoucího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Ústavní soud musí v této souvislosti zdůraznit, že v souzené věci nenalezl důvody pro výjimku z pravidla pro přednostní vydání pozemku, o který žalobci (restituenti) usilují a zákon to nevylučuje (k tomu srov. již připomínané nálezy - např. sp. zn. I. ÚS 754/01). O spekulativním charakteru této argumentace stěžovatelky ostatně svědčí i skutečnost, že si je sice vědoma věcné odlišnosti právě souzené věci, avšak nález sp. zn. I. ÚS 581/14 a závěry v něm vyslovené považuje za dostatečně důvodné i pro její věc. Ústavní soud však musí připomenout skutečnost, že individuálnost věci souzené pod sp. zn. I. ÚS 581/14 nezakládala konfrontaci s ustálenou restituční judikaturou Ústavního soudu. Toho si byl ostatně vědom také I. senát Ústavního soudu, který se s ohledem na specifičnost věci ani nedomníval, že by právní názor jím vyslovený v této věci naplňoval požadavek plynoucí z ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, tedy že by věc měl předložit k posouzení plénu Ústavního soudu z toho důvodu, že by mohlo jít o změnu judikatury.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu