ECLI:CZ:US:2016:4.US.1830.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1830/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zuzany Fillové, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2015 č. j. 17 C 43/2014-131, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015 č. j. 8 Co 106/2015-159 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 26 Cdo 3731/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka, jako insolvenční správce dlužníka Aleše Havlického, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, jímž byly z exekuce vedené stěžovatelkou proti povinnému Rudolfu Markovi u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 60 EXE 1166/2012 vyloučeny nemovité věci, a to podíl žalobkyně specifikovaný v rozsudku. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Bruntále se nevypořádal s její námitkou, že jednání žalobkyně a povinného je v rozporu s dobrými mravy, neboť účelem jejich jednání bylo vyvést majetek povinného ze společného jmění manželů a obejít tak zákon. Stěžovatelka dále nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu. Vyloučení předmětných věcí z exekuce podle stěžovatelky napomáhá povinnému a žalobkyni znemožnit uspokojení vykonatelné pohledávky stěžovatelky zpeněžením jediného exekucí postižitelného majetku, který povinný v době existence svého dluhu a pohledávky stěžovatelky nabyl do společného jmění manželů. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že pokud v odůvodnění uvedl, že považuje závěr odvolacího soudu za správný, měl její dovolání zamítnout, nikoli odmítnout. Namítá dále, že správnost závěrů odvolacího soudu Nejvyšší soud odůvodňuje překvapivě odlišně od odůvodnění rozsudků soudů prvního stupně a soudu odvolacího, když správnost vyloučení dané věci z exekuce opírá o účinnost novelizace občanského soudního řádu v kontextu k datu nařízení exekuce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí (včetně rozhodnutí o dovolání, které stěžovatelka nepředložila), a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani žádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ústavní soud se jako orgán ochrany ústavnosti nezabývá porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve výše vymezeném rozsahu a zjistil, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Soud prvního stupně i soud odvolací svůj závěr, že předmětné nemovitosti jsou ve specifikovaném rozsahu ve vlastnictví žalobkyně, když byly pořízeny sice za trvání společného jmění manželů, avšak z prostředků patřících výlučně žalobkyni, a to částečně z kupní ceny nemovitosti žalobkyně získané před uzavřením manželství a částečně z hypotečního úvěru, jehož vznik se datuje před okamžik uzavření manželství. Zásah do ústavně zaručených práv nelze shledat ani v rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolací soud zcela logicky a v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., resp. podle §238 v části dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť se jednalo o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolací soud připomíná, že na souzenou věc se vztahuje mimo jiné exekuční řád ve znění účinném do 31. 12. 2012. Je si třeba povšimnout, že Nejvyšší soud v prvé řadě zdůraznil, že závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětné nemovitosti mají být vyloučeny z exekuce, protože k němu má žalobkyně právo nepřipouštějící exekuci, považuje za správný.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Právním závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu