ECLI:CZ:US:2016:4.US.1861.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1861/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky ZIMBO CZECHIA s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, právně zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 4 As 43/2015-40 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2015 č. j. 78 Ad 42/2012-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální, a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajská veterinární správa pro Olomoucký kraj vydala dne 13. 7. 2011 rozhodnutí č. j. KVSMIOL-3782-15/7-09/Hr, jímž uložila stěžovatelce pokutu ve výši 60 000 Kč za porušení §72 odst. 1 písm. l) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a dále uložila stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. K odvolání stěžovatelky vydal vedlejší účastník rozhodnutí ze dne 27. 12. 2011 č. j. SVS/5073/2011, jímž snížil uloženou pokutu na částku 50 000 Kč a změnil výrok rozhodnutí v části týkající se skutku stěžovatelky, za který jí byla pokuta uložena.
Stěžovatelka se měla dopustit porušení zákona v tom smyslu, že podle vedlejšího účastníka porušila své povinnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise ES č. 2073/2005 ze dne 15. 11. 2005, o mikrobiologických kritériích pro potraviny, konkretizované v příloze I, kapitole 3, bodu 3.2 nařízení 2073/2005, neboť při kontrole provedené správním orgánem prvního stupně dne 16. 12. 2008 v provozovně stěžovatelky v Litovli bylo zjištěno, že za období od 8. 8. 2008 do 16. 12. 2008 stěžovatelka nepředložila žádný protokol o mikrobiologickém vyšetření masných polotovarů. Podle výkladu vedlejšího účastníka však stěžovatelka měla povinnost odebírat vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdně.
S tímto však stěžovatelka nesouhlasí a má za to, že četnost odběrů vzorků stanovená v příloze I, kapitole 3, bodu 3. 2 nařízení 2073/2005 se na ni nevztahuje. Z důvodu nejednoznačnosti výkladu citovaného nařízení stěžovatelka navrhla položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Dále stěžovatelka připomněla, že v projednávaném případě se měla uplatnit zásada in dubio mitius, když nařízení č. 2073/2005 nabízí vícero výkladů.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Mimo jiné uvedl, že nevyhověl žádosti o položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, neboť taková povinnost mu v souladu s doktrínou acte claire nevznikla. Podle svého odůvodnění krajský soud neměl pochyb o tom, že povinnost stanovená přílohou I, kapitolou 3, bodem 3.2 nařízení č. 2073/2005 se vztahuje i na stěžovatelku. Následně podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta. Kasační soud v odůvodnění uvedl, že neshledal důvody k podání žádosti k Soudnímu dvoru EU o posouzení předběžné otázky. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud stěžovatelce dostatečně vysvětlil, že namítaná ustanovení ve smyslu doktríny acte claire nepotřebují vysvětlení Soudního dvora EU.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž jí na základě nařízení č. 2073/2005 vznikala povinnost nejméně jednou týdně odebírat vzorky mletých masných polotovarů pro mikrobiologické vyšetření. Podle jejího mínění se na ni tato povinnost daná přílohou I, kapitolou 3, bodem 3. 2. zmíněného nařízení nevztahuje. Svůj právní názor pak stěžovatelka opírá o odst. 23 preambule k nařízení č. 2073/2005 nebo jejího čl. 4 odst. 2, podle něhož může být četnost odběru vzorků přizpůsobena povaze a velikosti potravinářského podniku.
Stěžovatelka opakovaně upozorňovala krajský i kasační soud na skutečnost, že dle výkladu téhož nařízení rakouskými státními orgány se na rakouské prodejny maloobchodu splňující určité podmínky vůbec nevztahuje přílohou I stanovená četnost odběru mikrobiologických vzorků. Stěžovatelka upozorňovala na to, že není možné v jedné zemi vykládat tatáž nařízení diametrálně odlišně než v jiné zemi. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 v případu 283/81 CILFIT, ECR 3145, který se věnuje okolnostem, za nichž je členský stát povinen předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Podle náhledu stěžovatelky byly tyto podmínky zcela naplněny a obecné soudy předběžnou otázku přesto nevznesly. Krajský soud i kasační soud pouze uvedly, že v souladu s doktrínou acte claire jde o jasnou otázku a že nemají pochybnost o tom, že povinnost odebírat vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdně se na provozovnu stěžovatele vztahuje. Stěžovatelka upozorňuje, že nelze hovořit o tom, že by se kasační soud zabýval jednotlivými jazykovými verzemi textu, nebo že by řádně užíval terminologii práva EU. Jestliže české orgány veterinární správy postupují diametrálně přísněji oproti veterinárním orgánům členských států, je zřejmé, že tím podle stěžovatelky zcela popřely principy nařízení č. 2073/2005 a rovněž tak principy jednotného trhu a volného pohybu zboží v rámci EU. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, II. ÚS 2504/10, II. ÚS 1658/11, III. ÚS 3808/14.
Právní závěry obecných soudů považuje stěžovatelka za svévolné, neboť k dané otázce neexistuje judikatura Soudního dvora EU a danou otázku lze vyřešit odlišně, než jak učinil kasační a krajský soud. Kasační soud bez řádného odůvodnění odmítl provést důkaz dokumenty, které stěžovatelka přiložila ke své kasační stížnosti ze dne 30. 3. 2015. Pouze na str. 13-14 uvedl, že stěžovatelkou předložené dokumenty neprokazují nepřípustně odlišnou aplikaci přímo použitelných předpisů. Z předložených dokumentů nelze podle Nejvyššího správního soudu dovodit, že by v Rakousku docházelo k odlišné interpretaci oproti České republice, a nelze podle něj dovodit, že by rakouské soudy neměly považovat výklad nařízení za zjevný. Kasační soud podle stěžovatelky řádně neodůvodnil, proč předložené dokumenty nejsou pro projednávanou věc relevantní a proč z nich nevyplývá, že by rakouské soudy aplikovaly nařízení č. 2073/2005 odlišně. Stěžovatelka dále odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 a III. ÚS 542/09. Výše popsaným postupem obecných soudů mělo podle stěžovatelky dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 1, 2, 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 1, 10, 89 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů, a nezbývá mu než zdůraznit, že soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté.
V projednávaném případě považuje Ústavní soud za stěžejní námitku stěžovatelky, spočívající v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. V této souvislosti nemůže Ústavní soud nepřipomenout vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3689/12, II. ÚS 419/14), z níž vyplývá jeho zřetelný postoj k problematice položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Tento postoj je významný i při posouzení této otázky v rámci souzené věci, když stěžovatelka připomíná kupříkladu nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 a v něm uvedenou argumentaci, týkající se posouzení výkonu svévole v souvislosti s jednáním soudu poslední instance, který zcela opomene položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU.
Ústavní soud v judikátech sp. zn. III. ÚS 3689/12 a II. ÚS 419/14 poukázal na to, že předkládací povinnost neexistuje tehdy, jestliže podle konkrétních kritérií neexistují rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného komunitárního práva: a) Soudní dvůr EU již ohledně stejně znějící otázky rozhodl v jiném řízení (28-30/62 Da Costa), b) k předmětné předběžné otázce již existuje konstantní judikatura Soudního dvora EU (acte éclairé), nebo c) aplikace komunitárního práva je tak naprosto zřetelná (zjevná, jasná), že o ní neexistuje žádná pochybnost, přičemž taková pochybnost není dána tehdy, jestliže i soudy jiných členských států a Soudní dvůr EU mají stejný názor na věc; národní soud by tak měl především srovnávat jednotlivé jazykové verze textu, užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, brát zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva, a ujistit se, že jeho výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru EU (acte clair; srov. rozsudek ESD 283/81 Srl Cilfit and Lanificio di Gavardo SpA v. Ministry of Health).
Ústavní soud připomíná, že možnost uvedená pod písm. c) doznala pod doktrinárním vlivem změny z toho důvodu, aby zatěžování Soudního dvora EU, národních soudů, ale i stran řízení, bylo co nejmenší; to platí jen pro ty otázky, které jsou méně důležité s ohledem na jednotu, soudržnost a vývoj evropského práva. Proto i podle Ústavního soudu mají české soudy vážit, zda je posuzovaný problém vůbec vhodný pro předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky. Kritériem je tedy závažnost právní otázky, přičemž čím méně závažná tato otázka je, tím více může být obecný soud přesvědčen o tom, že je sám způsobilý tuto otázku vyřešit, a to na základě jeho vlastních znalostí a porozumění evropskému právu. V takovém případě není důvod, aby byl Soudní dvůr EU zatěžován návrhy, které může národní soud řešit uspokojujícím a přijatelným způsobem sám.
Ústavní soud si je současně vědom, a to především s ohledem na ústavní stížností tvrzené porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, že účelem garance tohoto práva je zajistit jednotnou interpretaci norem komunitárního práva tak, aby bylo možno naplnit maximu rovnosti před zákonem skrze jednotnou interpretaci účelu právní normy obsažené v komunitárním právu. Ústavní soud považuje argumentaci obou soudů za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud neshledal, s odkazem na přílohu I, kapitolu 3, oddíl 3.2 nařízení č. 2073/2005, porušení povinnosti jejich eurokonformního výkladu.
Ústavní soud připomíná výše zdůrazněné kritérium závažnosti předmětné právní otázky a způsobilosti správního soudu tuto otázku jasně a jednoznačně vyřešit a nezatěžovat tak Soudní dvůr EU. Ústavní soud nepochybuje, že oba vážily, zda je posuzovaná předmětná otázka hodna předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky; to ostatně vyplývá z jejich závěru. Ústavní soud se ani nedomnívá, že by závěr krajského soudu, a především Nejvyššího správního soudu o tom, že nepovažují za potřebné předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, byl závěrem excesivním či svévolným.
Stran argumentace rakouskou právní úpravou lze uvést, že se jí obecné soudy mohly v rámci svých odůvodnění věnovat podrobněji, nicméně s ohledem na shora uvedené nepovažuje Ústavní soud tuto skutečnost za natolik intenzivní, aby jí bylo lze zasáhnout do základního práva stěžovatelky.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu