ECLI:CZ:US:2016:4.US.1899.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1899/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2016 čj. 26 Co 504/2015-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl v řízení o svěření do péče a určení výživného částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 Nc 263/2015-61 ve výrocích, týkajících se výživného na nezletilé děti stěžovatele. Ve výrocích, kterými byli nezletilí svěřeni do výchovy matky, byl rozsudek potvrzen, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti věci a zájem dětí soudy shledaly jako vhodnější péči matky.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav. Jeho tolerantní postoj k přání starší dcery se obrátil proti němu, neboť její přání bylo vydáváno i za přání mladších sourozenců. Ve věci nebylo provedeno dokazování, a to pohovorem dětí s opatrovníkem, výslechem soudu či pedagogicko-psychologickým posudkem. V řízení byly upřednostněny sourozenecké vztahy před vazbou k otci. Odlišná výchovná péče, tj. starší dcera ve výchově matky a mladší děti ve střídavé péči by - podle názoru stěžovatele - sourozenecký vztah neohrozila. Naopak starší dcera by měla více času pro sebe, neboť by nemusela pomáhat s péčí o sourozence.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, i vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož rozhodnutí soudu spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy zvažovaly i vhodnost střídavé péče, přičemž své závěry, podle nichž pro ni nejsou splněny podmínky, odůvodnily. Zejména poukázaly na jednoznačné přání nejstarší dcery, které je ochoten respektovat i stěžovatel, a silný vzájemný sourozenecký vztah všech dětí. Zohlednily, že mladší dcera bez starší sestry ke stěžovateli nechce jezdit, a syn u stěžovatele nechce spát. O děti v převážné míře pečovala matka, otec se sice do výchovy zapojoval, ale měl řadu dalších osobních aktivit, které ho od rodiny odváděly. Soud nepovažuje za vhodné, aby sourozenci byli oddělováni a měli odlišné výchovné prostředí. Opatrovník navrhl potvrzení rozhodnutí o svěření dětí do výchovy matce.
Krajský soud rovněž uvedl, že nepovažoval za vhodné vyžadovat znalecký posudek, pokud jde o mladší děti, neboť jejich stanovisko by bylo ovlivněno dosud nízkou úrovní rozvoje osobnosti dětí a nemohlo by být bráno jako jeden z rozhodujících faktorů. Nepovažoval za nutné ani vypracování posudku, pokud jde o osobnosti rodičů, kteří v řízení přirozeně brání svá práva, a jejich vyšetření by zjevně nepřineslo překvapivé poznatky. Dále poukázal na to, že předpoklad otce, že mu s výchovou dětí budou pomáhat rodiče, a zaměstnavatel mu upraví pracovní režim, je založen na předpokladu ideálního průběhu věcí, který nemůže převážit ostatní argumenty.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, a z ústavního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu není co vytknout. Nalézací i odvolací soud svá rozhodnutí, týkající se svěření nezletilých dětí do výchovy matky, dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jejich meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z adekvátních skutkových zjištění. Ústavní soud také zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů, a to i s ohledem na vyšší věk dětí, jejich vyšší rozumovou a emociální vyspělost a schopnost vyjádřit své stanovisko.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu