ECLI:CZ:US:2016:4.US.190.16.1
sp. zn. IV. ÚS 190/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Magdaleny Šimkové, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 70 Co 509/2014-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2014 č. j. 38 C 246/2013-30, jímž byla žaloba odmítnuta tak, že se žaloba neodmítá. Uvádí, že odvolací soud bezdůvodně zvýhodnil procesní postavení vedlejšího účastníka (žalobce), který, ač opakovaně nesplnil své procesní povinnosti, přestože byl soudem prvého stupně řádně poučen o důsledcích takového chování, byl ze strany odvolacího soudu favorizován.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou tedy vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka podle petitu, kterým je Ústavní soud vázán, ale i v návětí a odůvodnění ústavní stížnosti, napadá pouze rozsudek odvolacího soudu.
V nyní projednávaném případě přitom stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž soudem následně přijaté usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., však ústavní stížností nenapadla. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.10 2015 sp. zn. 25 Cdo 3727/2015, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, pouze dovozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci je v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř., posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Jestliže tedy stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byla podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinna vyčerpat, svou ústavní stížností nenapadla a jeho zrušení v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhla, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4289/12, I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13, III. ÚS 3255/14, III. ÚS 3255/14 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. S ohledem na důvody a formu rozhodnutí Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad plné moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj