ECLI:CZ:US:2016:4.US.2018.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2018/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem České Budějovice, Puklicova 1069/52, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. dubna 2014 č. j. 54 Co 741/2013-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. června 2014 a doplněna především podáním ze dne 23. července 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 1. září 2008 č. j. 11 Nc 1165/2008-27 nařídil Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou na návrh oprávněného L. P. podle blíže specifikovaného vykonatelného exekutorského zápisu exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky ve výši 10 000 000 Kč. Jejím provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Monika Elfmarková, Exekutorský úřad Praha 4. V průběhu exekuce bylo rozhodnutím této soudní exekutorky ze dne 21. prosince 2012 č. j. 115 Ex 393/08-125 vyhověno návrhu, aby z důvodu postoupení pohledávky vstoupila do řízení na místo původního oprávněného jeho sestra V. P. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. března 2014 č. j. 54 Co 741/2013-386 bylo pak z téhož důvodu připuštěno, že na místo oprávněného vstoupí stěžovatel, otec předchozí oprávněné.
3. Stěžovatel po svém vstupu do exekučního řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, krajský soud však jeho návrh usnesením ze dne 3. dubna 2014 č. j. 54 Co 741/2013-432 zamítl, neboť neshledal, že by k tomu byly splněny podmínky podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém rozhodnutí uznal, že stěžovatel je invalidní osobou, upoutanou na lůžko, pobírající invalidní důchod a příspěvek na péči a mající vyživovací povinnost k více osobám, což jsou všechno skutečnosti, které by jinak ve svém souhrnu opodstatňovaly osvobození od soudního poplatku. V dané věci ovšem nemohl přehlédnout, že stěžovatel bezúplatně nabyl pohledávky za jinými osobami v celkové výši přesahující 13 mil. Kč, které též exekučně vymáhá. Z tohoto důvodu jej nelze považovat za osobu nemajetnou.
4. Podstatou ústavní stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí je nesouhlas stěžovatele s uvedenými závěry. Krajský soud podle jeho názoru hodnotil pohledávku stěžovatele ryze formálně, když její nominální hodnotu postavil na roveň s její faktickou hodnotou. Každá pohledávka totiž může být vymahatelná a mít hodnotu v rámci velmi širokého spektra variant jdoucích od absolutní úspěšnosti do absolutní neúspěšnosti, a to v závislosti na celé řadě individuálních okolností. Úvaha krajského soudu, podle níž má stěžovatel údajně možnost pohledávku zastavit či úplatně postoupit, není podložena žádným skutkovým zjištěním či zdůvodněním, a lze ji považovat za ryze hypotetickou a těžko realizovatelnou. Z těchto důvodu je třeba napadené rozhodnutí považovat za projev nepřijatelného formalismu, absolutně ignorujícího reálné majetkové a osobní projevy stěžovatele. Rovněž v něm lze spatřovat projev nepřezkoumatelnosti a libovůle.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.
7. Ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 Nc 1165/2008 Ústavní soud zjistil, že krajský soud se v předmětném exekučním řízení opakovaně zabýval otázkou osvobození stěžovatele od soudních poplatků. V usnesení ze dne 14. dubna 2015 č. j. 54 Co 41/2015-662, kterým rozhodoval o jeho dalším obdobném návrhu, zopakoval, že i doposud neuspokojené pohledávky (pokud skutečně existují) jsou majetkem, který lze třeba i jen zčásti poskytnout jako zástavu za půjčku či úplatně postoupit jinému. V usnesení ze dne 21. prosince 2015 č. j. 54 Co 433/2015-865, kterým bylo potvrzeno zastavení exekuce, pak nad rámec svých dosavadních závěrů uvedl, že považuje za nepřípadnou argumentaci oprávněného jeho vážným zdravotním stavem (o němž neměl pochybnosti). Ten totiž na základě smlouvy o postoupení pohledávky (uzavřené s jeho dcerou, původní oprávněnou) převzal vymáhanou pohledávku a domáhal se svého vstupu do řízení na straně oprávněné v době, kdy již byl jeho zdravotní stav podobný jako v současnosti. Musel tedy pohledávku přebírat a do řízení vstupovat s vědomím tohoto zdravotního stavu, což je patrné i ze skutečnosti, že o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce žádal bezprostředně již v souvislosti se svým vstupem do řízení. Krajský soud takovýto postup považoval za snahu o zneužití institutu osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, když na straně jeho právních předchůdců v postavení oprávněných důvody spočívající ve vážném zdravotním stavu dány nebyly.
8. Ústavní soud v projednávané věci vzal v úvahu rovněž tyto závěry, ačkoliv byly uvedeny až v následně vydaných usneseních. Učinil tak s ohledem na povahu rozhodování o osvobození od soudních poplatků, resp. za účelem posouzení veškerých úvah, které vedly krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Při jejich celkovém hodnocení přitom dospěl k závěru, že krajský soud hodnotil poměry stěžovatele ve své úplnosti, aniž by se dopustil vybočení z požadavků plynoucích z práva na přístup k soudu, resp. soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu se neomezil jen na konstatování skutečnosti, že stěžovatel uplatňuje vykonatelnou pohledávku ve vysoké hodnotě, nýbrž zohlednil i další relevantní skutečnosti, včetně okolností nabytí této pohledávky v průběhu exekučního řízení. Napadenému usnesení tudíž nelze vytknout svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení v řízení před Ústavním soudem, byť jeho odůvodnění - pokud jde o vlastní důvody neosvobození - mohlo (a také mělo) být preciznější. Základní práva stěžovatele jím porušena nebyla.
9. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu