ECLI:CZ:US:2016:4.US.2062.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2062/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic a. s., IČ: 64949681 se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 24 Co 12/2016-161 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. října 2015 č. j. 16 C 150/2015-120 ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 16 C 150/2015-134, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2016, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvedla, že je podnikatelkou (rovněž "operátorem") v oblasti elektronických komunikací a provozuje mimo jiné též mobilní telekomunikační síť. S paní Zdeňkou Duškovou (dále rovněž "zúčastněná osoba") uzavřela stěžovatelka smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, kterou jmenovaná předčasně ukončila a stěžovatelka jí v této souvislosti vyúčtovala služby související s ukončením smlouvy. Vyúčtování zúčastněná osoba reklamovala, stěžovatelka reklamaci neuznala. Český telekomunikační úřad zčásti námitce zúčastněné osoby vyhověl a snížil předmětné vyúčtování na částku 1 277,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad. Rozklad zamítl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu. Proti rozhodnutí správního orgánu podala stěžovatelka žalobu, kterou Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl. V souladu s poučením Obvodního soudu pro Prahu 3 napadla tento rozsudek stěžovatelka odvoláním. Městský soud v Praze nejprve ve věci nařídil jednání, které však následně zrušil a odvolání odmítl, neboť jde o bagatelní věc ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.
Tento postup Městského soudu v Praze byl prý pro stěžovatelku překvapivým, přesto v souladu s řádným poučením tohoto soudu podala proti usnesení dovolání, a to z důvodu "procesní opatrnosti". I když má stěžovatelka za to, že pokud nebylo ve věci přípustné odvolání, není přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], vychází však z možnosti jeho přípustnosti při splnění podmínek ustanovení §237 o. s. ř.
Při podání ústavní stížnosti stěžovatelka vychází rovněž z principu "procesní opatrnosti" pro případ, že dovolání v projednávané věci přípustné není a městský soud stěžovatelku nesprávně poučil o využití mimořádného opravného prostředku.
I když v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc, má stěžovatelka za to, že tzv. bagatelní částka není jediným závažným kritériem posouzení projednávané věci z hlediska porušení ústavnosti, ale je jím respektování principu právní jistoty a předvídatelnosti dopadů právní úpravy, které byly podle názoru stěžovatelky narušeny nesprávnou interpretací obsaženou v rozhodnutí obvodního soudu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje.
Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, aby soud nahradil rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 4. 2015 č. j. ČTÚ 55 385/2014-603.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 24 Co 12/2016-161 odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 16 C 150/20185-120 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2015 č. j. 16 C 150/2015-134 odmítl jako nepřípustné (§202 odst. 2 a §245 o. s. ř.). Současně městský soud stěžovatelku poučil, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Jak bylo zjištěno telefonickým dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 3, stěžovatelka podala dovolání dne 4. 7. 2016.
III.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě k takovému závěru nedospěl, neboť stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížností, přestože proti němu podala souběžně dovolání. Tato okolnost je pro posouzení ústavní stížnosti určující.
Ústavní stížnost je totiž podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jež o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní stížnost se tak vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Povinností stěžovatele je tedy využít - od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. vždy - i opravného prostředku dovolání, upraveného v ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Požadavek vyčerpání "všech procesních prostředků" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž posoudit, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje souběžně podanou ústavní stížností.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti směřuje k meritornímu rozhodnutí ve věci samé (a nikoliv k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení"), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek neakceptovatelný.
Výše zmíněný princip subsidiarity tohoto přezkumu se prosazuje i v nyní projednávané věci a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným.
Bude-li posléze dovolání odmítnuto (zde např. z důvodu nesprávného poučení o možnosti využít mimořádný opravný prostředek), běží stěžovatelce nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, což platí i v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně a zamítne je. Nelze vyloučit, že se v dovolacím řízení ukáže, že dovolání stěžovatelky nebylo efektivním opravným prostředkem, např. proto, že bylo objektivně nepřípustné, jak již bylo výše uvedeno; takovou situaci je nutno interpretovat tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž, že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním.
Ústavní stížnost, eventuálně nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, proto Ústavní soud projedná, neboť není přijatelné, aby prvotní ústavní stížnost odmítl jako předčasnou a následnou jako opožděnou. Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2004/14 ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2400/14 ze dne 30. 7. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj