ECLI:CZ:US:2016:4.US.2063.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2063/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřabí 974/1, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 10. 5. 2016 č. j. 2 ZT 130/2016-6 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 14. 3. 2016 č. j. KRPL-79965-41/TČ-2014-180571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 1. oddělení obecné kriminality, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poukazuje na to, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015 č. j. 3 T 39/2015-217 byl odsouzen za přečin kuplířství podle §189 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel je přesvědčen, že skutek, pro který bylo napadeným usnesením policejního orgánu zahájeno jeho trestního stíhání, je tentýž, jako skutek, pro který byl odsouzen uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci, protože společně představují pokračování v trestném činu ve smyslu §116 trestního zákoníku. Podle stěžovatele je tedy jeho aktuálně vedené trestní stíhání nepřípustné, neboť soud již o totožném skutku rozhodl, takže dochází k porušení principu ne bis in idem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí připomenout, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že skutek, pro který bylo napadeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání, a skutek, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015 č. j. 3 T 39/2015-217, jsou totožné, resp. představují pokračující trestný čin. Z napadeného usnesení policejního orgánu je zřejmé, že stěžovatel je stíhán (zkráceně vyjádřeno) za to, že v období minimálně od 19. 11. 2002 do 9. 5. 2012 používal peněžní prostředky získané kuplířstvím pro úhradu svých životních nákladů, k nákupu nemovitosti a dalších věcí s cílem zastřít jejich nelegální původ. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl pak stěžovatel odsouzen za skutek, který spočíval (opět zkráceně vyjádřeno) v tom, že dne 18. 11. 2011 za peníze zprostředkoval jinému muži pohlavní styk s nějakou ženou.
Je tedy zřejmé, že i když dané případy spolu do jisté míry souvisí, jde v nich jak o zcela odlišné jednání (používání nelegálně získaných peněžních prostředků v prvním případě, zprostředkování pohlavního styku za peníze v případě druhém), tak i o odlišný následek (zastírání původu peněžních prostředků v prvním případě, útok na mravnost v podobě podpory prostituce v případě druhém). Jedná se tedy o dva odlišné skutky, jejichž stíhání v rámci dvou různých řízení tak nemůže představovat porušení principu ne bis in idem.
Ústavní soud dále podotýká, že oba výše popisované skutky nemohou být pojímány jako jednotlivé dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 trestního zákoníku totiž může být (při splnění dalších podmínek) toliko jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu. Z výše uvedeného vyplývá, že o takovou situaci v daném případě nejde.
Ústavní soud na okraj ještě poznamenává, že i kdyby skutečně oba inkriminované skutky představovaly dílčí útoky stejného trestného činu, jejich stíhání v rámci dvou různých řízení by opět nemohlo být považováno za porušení principu ne bis in idem. Již od 1. 1. 2002 se totiž skutkem, který může být předmětem trestního řízení, rozumí též dílčí útok samostatného trestného činu (srov. §12 odst. 12 trestního řádu). Jeden a tentýž pokračující trestný čin tak může být stíhán v rámci dvou či více trestních řízení, přičemž výsledkem (v případě prokázání viny) je jediný, tzv. společný trest za pokračující trestný čin (srov. §45 trestního zákoníku).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu