ECLI:CZ:US:2016:4.US.2107.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2107/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Jugoslávská 1809/23, 741 01 Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 11 Tdo 255/2015-28 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 3 To 12/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určených rozhodnutí obecných soudů, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí obecných soudů, zejména usnesení Nejvyššího soudu, porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel především zmiňuje zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do práva podnikat ve smyslu ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož namítá i porušení zákazu vysloveného v ustanovení čl. 8 odst. 2 in fine Listiny, tedy, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel byl odsouzen ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu za spáchání přečinu podvodu. Krajský soud konstatoval, že jako jednatel obchodní korporace kontaktoval společnost prodávající kovové zboží, a to v úmyslu získat finanční prostředky, přestože věděl, že společnost, jejímž byl jednatelem, nebude mít dost finančních prostředků k uhrazení svých závazků. Podle názoru krajského soudu tak obohatil jiného tím, že někoho jiného uvedl v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, zejména zamlčel významné informace o platební schopnosti své společnosti, případně, že úhrada zboží je závislá na nejisté okolnosti, čímž způsobil na cizím majetku škodu. Dle názoru krajského soudu tak byl srozuměn již v okamžiku uzavírání kupní smlouvy s tím, že za dodané zboží nebude schopen zaplatit.
Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností odmítl dovolání stěžovatele ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že se krajský soud držel pokynů vyslovených v usnesení ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 11 Tdo 357/2014 a dostatečně se zabýval otázkou existence subjektivní stránky, jakož se s ní i řádně vypořádal. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovatel svým jednáním vykročil z běžného rámce obchodních vztahů, a proto bylo na místě použít nástrojů trestněprávních, a nikoli pouze nástrojů soukromého práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek krajského soudu nedostatečně reflektoval shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 11 Tdo 357/2014, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval nedostatečné prokázání viny, resp. úmyslu, jako nezbytné součásti skutkové podstaty přečinu podvodu. Stěžovatel uvádí, že v dalším řízení nebyl obstarán žádný nový důkaz, přesto krajský soud dospěl k závěru o jeho vině. Tím mělo dle jeho názoru dojít k zásahu do základního práva na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí je překvapivé. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení došlo ke zproštění obžaloby ve vztahu k podobnému skutku s tím, že není trestným činem. Podobně měl krajský soud postupovat i v druhém případě, kde jej naopak shledal vinným, nehledě na podobnosti obou skutků. Stěžovatel je toho názoru, že jedním z důvodů, pro které byl odsouzen, je krajským soudem vykonstruovaná povinnost informovat smluvního partnera o tom, že má několik dní po splatnosti pohledávku, a to u subjektu, u něhož předpokládal výbornou finanční situaci. V tomto smyslu stěžovatel připomíná, že zpoždění v platbách bylo zcela obvyklé. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy neaplikovaly zásadu ultima ratio a jeho odsouzení je pouze důsledkem využívání svobody podnikat. Dle jeho názoru měla být případná podnikatelská rizika řešena nástroji soukromého práva a trestní represe by měla být pouze výjimečným zásahem, a nikoli standardem, jako je tomu v projednávaném případě. I z tohoto důvodu stěžovatel namítá zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadený postup obecných soudů směřuje k trestnímu postihu počínání, které je při podnikání obvyklé. Dle jeho názoru byl potrestán za porušení informační povinnosti, kterou mu však žádný předpis neukládá a poškozená korporace dokonce ani žádné informace od stěžovatele nežádala. Stěžovatel namítá, že byl potrestán sankcí trestního práva také za to, že nesplnil svou smluvní povinnost, tj. nezaplatil za objednané zboží, aniž by postižená obchodní korporace učinila jakýkoli relevantní krok k zajištění svých práv.
Z těchto premis stěžovatel usuzuje, že dovození úmyslu krajským soudem je důsledkem extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění. Rovněž napadá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a také skutečnost, že mu Nejvyšší soud nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k replice. V těchto skutečnostech, ve spojení s výše uvedeným, spatřuje stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces a zásah do práva svobodně podnikat. Domnívá se také, že soudy nerespektovaly Listinou uložený zákaz zbavit kohokoli osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se především domnívá, že jak krajský soud, tak Nejvyšší soud postihly jednání, které je v podnikání obvyklé, tj. nenakládaly s trestním právem jako s nejzazším nástrojem pro řešení společenských vztahů (ultima ratio). Stěžovatel je toho názoru, že případný postih měl být řešen pouze nástroji spadajícími do soukromého práva. To zejména s ohledem na to, že poškozená korporace nevyvinula žádnou snahu vzniklé problémy řešit způsoby, které jsou v podnikání obvyklé, a ani nesplnila obecnou prevenční povinnost předcházet případným problémům.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že řízení o ústavní stížnosti představuje samostatné specializované řízení, směřující k přezkumu napadených soudních rozhodnutí výlučně s ohledem na případné porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Proto se Ústavní soud nemůže ve stejné šíři jako trestní soudy zabývat otázkami majícími ryze skutkový charakter, tedy zda si stěžovatel počínal způsobem v podnikání obvyklým, když objednával zboží, za které chtěl zaplatit až po obdržení platby od svého odběratele, případně zda mohl předpokládat, že za zboží nebude schopen zaplatit vůbec, a byl s tím srozuměn. Bylo na obecných soudech, aby zohlednily míru podnikatelského rizika zúčastněných subjektů a posoudily, zda se stěžovatel dopustil jednání, které je nezbytné posoudit v rámci trestního práva. Bylo také na obecných soudech věnovat dostatečný prostor zvažování, zda jsou naplněny všechny prvky zaviněného porušení právní povinnosti, včetně stěžovatelem zpochybňované subjektivní stránky. K takovému hodnocení jsou pravomocné obecné soudy a Ústavní soud by svým případným zásahem vykročil z pravomocí svěřených mu Ústavou České republiky.
V tomto smyslu nelze pominout, že jak krajský soud, tak Nejvyšší soud se dostatečně zabývaly námitkami, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, a dostatečně se s nimi vypořádaly. Hodnocení nabízené stěžovatelem, tedy že rozhodnutí krajského soudu je překvapivé, případně usnesení Nejvyššího soudu nedostatečně odůvodněné, proto Ústavní soud nesdílí. Zejména Nejvyšší soud přehledně a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování tohoto případu zaobíral. Dostatek prostoru věnoval také posouzení subjektivní stránky deliktu a vypořádal se také s námitkami stěžovatele stran běžného rámce obchodních vztahů. Dostatečně je také vysvětleno, proč dva zdánlivě podobné skutky byly hodnoceny odlišně. Ústavní soud také zjistil, že Nejvyšší soud se dostatečně zabýval aplikací principu ultima ratio. Ústavní soud zde připomíná, že trestní represe je vyloučena pouze v těch případech, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnostního vztahu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 245/15 ze dne 18. 8. 2015 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3760/14 ze dne 4. 8. 2015 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti také napadá popření kontradiktornosti řízení tím, že mu Nejvyšší soud nezaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Ústavní soud je toho názoru, že za určitých okolností by skutečně bylo nezbytné vyjádření k dovolání dovolateli zaslat. Tak by tomu bylo zejména v případech, kdy takové vyjádření obsahuje nové významné okolnosti, s nimiž by se měl dovolatel seznámit a případně k nim zaujmout stanovisko (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 číslo stížnosti 20728/05). V projednávaném případě však vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství žádné nové skutečnosti neobsahovalo. Na tomto místě je nutné zmínit, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nespecifikuje, jaké argumenty, odlišné od těch již použitých, by soudu adresoval, případně jaký vliv mohl tento případný nedostatek mít na výsledek řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007 číslo stížnosti 4343/02).
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, ani další namítaná pochybení. Proto do postupu obecných soudů není Ústavní soud oprávněn zasáhnout.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu