ECLI:CZ:US:2016:4.US.2130.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2130/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 14, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 12. 2015 č. j. 20 T 188/2015-44 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016 č. j. 6 To 30/2016-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 30. 6. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval svoji obhajobu a tvrdil, že byl nespravedlivě odsouzen, aniž by byla jeho vina spolehlivě prokázána, že spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Nikdo ze svědků neviděl, jak k události došlo, teprve poté, co uslyšeli náraz, vyšli z restaurace, kde viděli ležet stěžovatele a jeho čtyřkolku. V soudním řízení nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že na čtyřkolce jel jen jako spolujezdec. Čtyřkolku řídila osoba, která se bezprostředně po nehodě z místa vzdálila. Její totožnost stěžovatel neuvedl, a to s odkazem na své právo nevypovídat. Dle jeho přesvědčení v trestním řízení nebylo objektivně provedeno dokazování, důkazy i výpověď stěžovatele byly deformovány tak, aby vina stěžovatele mohla být nějak odůvodněna.
3. Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky byla porušena zásada presumpce neviny a volného hodnocení důkazů, v důsledku toho bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 40 Listiny, proto navrhl, aby rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
4. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 12. 2015 (20 T 188/2015-44) byl stěžovatel uznán vinen ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím, že dne 11. 9. 2015 v 23,55 hod. v obci Rybí, kdy měl pod vlivem alkoholu řídit čtyřkolové motorové vozidlo a v důsledku smyku došlo k dopravní nehodě, při které byl stěžovatel zraněn. Opakovanými dechovými zkouškami na místě dopravní nehody přitom byla u stěžovatele dne 11. 9. 2015 zjištěna hladina alkoholu ve výši 2,52 g/kg (v 23,55 hod.), hodnoty posléze stoupaly na 2,73 - 2,75 g/kg. Dále při odběru krve ve výši 2,22 g/kg (dne 12. 9. 2015 v 0.55 hod.). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 roků a 6 měsíců.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 6 To 30/2016-61 napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl o vině obžalovaného tak, že vypustil ze skutkové věty, že došlo ke zranění stěžovatele, jednání právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení §274 odst. 1 trestního zákoníku a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
8. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů prováděného těmito soudy a tím i do jejich nezávislosti. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily, přestože stěžovatel využil svého práva nevypovídat. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem napadená rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, resp. že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, totiž nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
9. V ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
10. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval rozhodnutím soudu I. stupně. Odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně byly provedeny veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá ustanovení §125 tr. řádu, kdy soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.
12. Ústavní soud konstatuje shodně jako odvolací soud, že obsah odvolání i ústavní stížnosti je totožný s obhajobou stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že pochybnosti nebyly v rámci odvolacího řízení rozptýleny a zpochybňuje hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by na podporu svých tvrzení nabídl jakkoliv nové skutečnosti. S takto koncipovanou obhajobou stěžovatele se ovšem obecné soudy podle Ústavního soudu přesvědčivým způsobem vypořádaly. Nikdo jiný čtyřkolku neřídil, neboť by jiná osoba nestačila v tak krátké době opustit místo nehody do příchodu svědků. Tyto okolnosti jsou ovšem podle Ústavního soudu dostačující pro závěr obecných soudů, že protiprávní jednání bylo prokázáno.
13. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď stěžovatele je nevěrohodná a účelová s úmyslem se vyvinit ze spáchání přečinu. V tomto závěru nelze spatřovat protiústavní vybočení, které teprve by bylo způsobilé založit kognici Ústavního soudu.
14. Ústavní soud má tedy za to, že, s ohledem na aspekty vylíčené výše, nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu