ECLI:CZ:US:2016:4.US.2142.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2142/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Martina Stehlíka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 55 Co 104/2016-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 30. 6. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel domáhal postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), peněžité náhrady ve výši 47 281 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o povinnosti zaplatit cca 13 000 Kč představující kupní cenu mobilního telefonu. Řízení celkově trvalo přibližně 2 roky a 8 měsíců a bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím soudu prvního stupně. Ministerstvo spravedlnosti rozhodující o uplatněném nároku na náhradu nemateriální újmy sice průtahy v řízení shledalo, rozhodlo však, že dostačující satisfakcí je konstatování porušení práva stěžovatele na projednání jeho věci v přiměřené době a ke stejnému závěru dospěly i obecné soudy v napadeném řízení. Stěžovatel tvrdí, že tím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť má zato, že mu soudy neposkytly adekvátní ochranu a rozhodovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; nemá postavení obecného soudu dalšího stupně a nepřísluší mu tedy znovu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, dojde-li z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že ve stížnosti jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva, resp. stanovení adekvátního způsobu náhrady nemajetkové újmy. V tomto směru však obecné soudy svých povinností řádně dostály; skutečnost, že rozhodly jinak, než stěžovatel požadoval, nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv.
Stěžovatel vedl před soudy bagatelní spor a jako odškodnění za průtahy požadoval částku násobně vyšší, než byla samotná hodnota sporu. Vycházel přitom zjevně ze stanoviska Nejvyššího soudu, které obsahují doporučený postup výpočtu této náhrady, avšak již pominul znění §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, podle kterého je peněžní náhrada možná toliko v případech, ve kterých újmu "nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující". Obecné soudy však konstatování porušení práva dostatečným shledaly, tento svůj názor řádně odůvodnily a Ústavní soud napadeným rozhodnutím nemá co vytknout ani v rovině běžného práva, natož v rovině práva ústavního.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal, a neshledal ani porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož možné porušení se nabízelo spíše, ačkoliv o něm se stěžovatel ve stížnosti nezmiňoval; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu