ECLI:CZ:US:2016:4.US.2145.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2145/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, nám. T. G. Masaryka 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 č. j. 4 Tdo 1402/2015-97, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 č. j. 9 To 160/2015-376 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 2 T 25/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti roků. Dále navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo na základě dovolání stěžovatele nově rozhodnuto ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž výroky o vině a trestu nebyly dotčeny.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho případě zcela nesprávně určily příčinu dopravní nehody a míru zavinění jejích jednotlivých účastníků. Nesouhlasí se závěrem trestních soudů o tom, že v souvislosti s inkriminovanou nehodou při řízení vozidla porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Podle jeho názoru primární příčina dopravní nehody spočívala v tom, že poškozená odbočovala vlevo chybnou technikou jízdy a porušila zásadním způsobem ustanovení §21 odst. 1, 3 a §30 odst. 2 zákona o silničním provozu. Stěžovatel polemizuje s jednotlivými dílčími závěry trestních soudů, na jejichž základě byl vyvozen konečný závěr o jeho nedbalostním zavinění předmětné dopravní nehody a usmrcení poškozené, hodnocení důkazů, které provedly trestní soudy, považuje za nesprávné a jednostranné v jeho neprospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatel byl odsouzen pro skutek, který spočíval (zkráceně vyjádřeno) v tom, že jako řidič osobního automobilu na silnici II. třídy, v úseku, kde bylo předjíždění zakázáno, předjížděl rychlostí přibližně 130 km/h automobil zn. Citroën Jumper, nereagoval na brzdění tohoto automobilu a narazil do levého boku dalšího vozidla zn. Škoda Fabia, které jelo před automobilem Citroën Jumper a odbočovalo vlevo, a způsobil tak smrt řidičky vozidla Škoda Fabia.
Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy svá rozhodnutí kvalitně a přesvědčivě odůvodnily. Hlavní pozornost v tomto směru správně a logicky kladly na odůvodnění svých závěrů o příčinách způsobené dopravní nehody a o nedbalostním zavinění stěžovatele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedenou argumentaci, směřující ke zpochybnění těchto závěrů, stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se s ní v plném rozsahu náležitě vypořádaly.
Stěžovatel popírá porušení povinností vyplývajících z ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b) zákona o silničním provozu, které spočívají v tom, že řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, jež je nutná k bezpečnému předjetí, resp. jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (č. l. 7 a 8), kde je závěr soudu o porušení uvedených povinností přesvědčivě a logicky vysvětlen. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatel měl a mohl vědět o tom, že před předjížděným vozidlem Citroën Jumper se nachází další vozidlo či podobná překážka, a to jednak kvůli předjíždějícímu manévru blíže nezjištěného skříňového vozidla jedoucího před automobilem Citroën Jumper, ke kterému došlo několik sekund před nehodou, a jednak kvůli následnému brzdnému manévru vozidla Citroën Jumper. Porušení povinnosti přizpůsobit rychlost vozidla okolnostem provozu, vyplývající z ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, pak bylo dostatečně odůvodněno tím, že stěžovatel již na počátku předjížděcího manévru jel rychlostí 129 km/h, takže neměl šanci reagovat na odbočovací manévr vozidla pohybujícího se před vozidlem předjížděným.
Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že zákaz předjíždění, který na daném úseku komunikace platil, neporušil vědomě, neboť usuzoval, že v daném místě již na vozovce neprobíhají žádné stavební práce, takže zákaz předjíždění měl být ukončen. Jak správně poznamenal v napadeném rozsudku Nejvyšší soud (na č. l. 10), řidiči nepřísluší hodnotit, zda již není třeba dodržovat zákaz vyplývající z dopravního značení, pokud má za to, že důvody takového omezení dle jeho subjektivního názoru pominuly.
Trestní soudy se pozorně věnovaly též otázce, v jaké míře přispěla ke způsobení dopravní nehody sama poškozená. Krajský soud v Plzni připustil, že poškozená porušila povinnost zařadit se před odbočováním vlevo co nejdále vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy (srov. §21 odst. 3 zákona o silničním provozu). Tento soud však zároveň správně zdůraznil, že poškozená se v danou chvíli se svým vozidlem pohybovala na úseku komunikace, kde platil zákaz předjíždění, a že navíc nemohla předpokládat, že se na komunikaci bude pohybovat vozidlo rychlostí 130 km/h.
Ústavnímu soudu se tak závěr, že spoluvina zemřelé poškozené byla výrazně nižší, než míra zavinění stěžovatele, jeví jako zcela logický a plně opodstatněný. Stěžovatel totiž prováděl svůj předjížděcí manévr v rychlosti o 40 km/h přesahující nejvyšší přípustnou rychlost, a navíc na úseku komunikace, kde bylo předjíždění zakázáno. Jeho jednání tak nepochybně bylo rozhodující příčinou dopravní nehody a smrtelného následku, který z ní vzešel. Spoluzavinění poškozené nemohlo mít vliv na vznik trestní odpovědnosti stěžovatele a trestní soudy k němu přihlédly, když stěžovateli vyměřovaly sankci.
Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly odůvodnit jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu