ECLI:CZ:US:2016:4.US.2154.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2154/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Věry Medunové, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 49 Co 77/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 48 C 193/2014-43, zamítl žalobu Eduarda Meduny, proti jeho matce (stěžovatelce), o určení vyživovací povinnosti ve výši 2000 Kč měsíčně, a současně výrokem II. uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37 510 Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 49 Co 77/2016-52, uvedený rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; ztotožnil se s argumentací žalobce a úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů podle §150 o. s. ř.
Proti výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, se stěžovatelka brání ústavní stížností, ve které navrhuje, aby Ústavní soud výrok zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že odvolací soud chybně vyhodnotil důvody pro použití moderačního nákladového práva, a v tomto ohledu se ani řádně nevypořádal s argumentací stěžovatelky. Mimoto soud nerespektoval požadavky judikatury Ústavního soudu, nevytvořil-li stěžovatelce procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k zamýšlenému postupu podle §150 o. s. ř.
Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Stížnost není rovněž nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; relevantní je výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení postupuje Ústavní soud zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen výjimečně - v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Odvolací soud se vypořádal s aplikací §150 o. s. ř. ústavně konformním způsobem. Přestože lze i v napadeném rozhodnutí vypozorovat jistou tendenci k "nadužívání" moderačního práva podle §150 o. s. ř., není důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecný soud vyšel z povahy tohoto ustanovení jako výjimky prolamující základní pravidlo pro přiznání náhrady nákladů řízení, tj. odvození nákladového výroku od úspěchu ve věci, zabýval se poměry žalobce a dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření práva na náhradu nákladů řízení stěžovatelce. Přihlédl k tomu, že žalobce je studentem vysoké školy, jehož jediným příjmem je výživné od otce ve výši 3000 Kč měsíčně a příležitostný výdělek z brigád a uzavřel, že by bylo nepřiměřeně tvrdé, aby žalobce vedle neúspěchu ve věci matce navíc hradil náklady řízení.
Obecný soud dostál i požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu, která akcentuje povinnost obecných soudů dát účastníkům odpovídající prostor na reakci k případné aplikaci §150 o. s. ř. (např. nálezy ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, nebo ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14). V projednávané věci k vytvoření takového procesního prostoru nepochybně došlo, neboť důvody pro použití §150 o. s. ř. byly nosným prvkem argumentace žalobce v odvolání proti nákladovému výroku rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo doručeno stěžovatelce k vyjádření. Stěžovatelka na nevhodnost použití moderačního nákladového práva ve vyjádření reagovala, jak na to ostatně v ústavní stížnosti sama poukazuje, tudíž měla vytvořený odpovídající procesní prostor a nemohlo se pro ni jednat o rozhodnutí překvapivé.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu