ECLI:CZ:US:2016:4.US.2177.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2177/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Mgr. Martinem Šlechtou, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 10/2013-52 ze dne 3. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na vzdělání, vyplývající z čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím mělo současně dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Aps 10/2013-52 ze dne 3. 4. 2014 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 5 A 38/2011-88 ze dne 16. 10. 2013; tímto rozhodnutím městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem ze strany Univerzity Karlovy v Praze (dále jen "univerzita"), spočívajícím v provedení záznamu do matriky studentů o tom, že stěžovatel byl v době od 6. 10. 2009 do 29. 4. 2010 studentem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen "MFF UK").
Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na žádnou z jeho námitek uplatněných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se opomenul zabývat především námitkou nedostatku pravomoci děkana rozhodnout o opětovném zápisu do studia, resp. námitkou nicotnosti takového rozhodnutí, námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, i námitkou, že tvrzení děkana MFF UK nemají oporu ve správním spise. Namísto toho kasační soud provedl vlastní zhodnocení postupu univerzity, na jehož základě označil rozsudek městského soudu za zákonný. Takto si ovšem s ohledem na ustanovení §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), které ho opravňuje k přezkumu napadeného rozhodnutí toliko v rozsahu kasačních námitek, počínat nemohl, a pokud tak učinil, porušil tím ústavně zakotvený zákaz libovůle. Stěžovatel dále podotkl, že nebyl dodržen princip rovnosti účastníků řízení, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s poměrně obsáhlým vyjádřením univerzity ke kasační stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavní soud v tomto smyslu naříkané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přezkoumal, nicméně žádnou vadu, která by odůvodnila jeho zásah, nenalezl.
Stěžovatel se předně mýlí, domnívá-li se, že z ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vyplývá povinnost Nejvyššího správního soudu toliko reagovat na jednotlivé námitky obsažené v kasační stížnosti. I na rozhodování kasačního soudu se totiž v plné míře uplatní obecné ústavní limity vážící se k požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které Ústavní soud formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud konstatoval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Dle názoru Ústavního soudu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu z hledisek výše vyložených jednoznačně obstojí, neboť tento soud se v míře přiměřené okolnostem případu vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi. Z odůvodnění jeho rozhodnutí především jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší správní soud neshledal žádnou vadu, k níž by ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Řečené dopadá především na stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Pokud pak jde o zbývající stížní body, je pravda, že se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval odděleně, nýbrž shrnul argumenty, které považoval z hlediska zákonnosti rozhodnutí městského soudu za podstatné. Takový postup je však, jak již bylo naznačeno výše, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný. Ústavní soud v této souvislosti dále podotýká, že Nejvyšší správní soud není povinen toliko přezkoumat napadené rozhodnutí, jak nesprávně dovozuje stěžovatel, nýbrž je oprávněn, shledá-li k tomu důvody, částečně nahradit odůvodnění rozsudku správního soudu vlastními rozhodovacími důvody [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 15/2007 ze dne 14. 4. 2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 104/2008 ze dne 14. 12. 2009, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz]. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné procesní pochybení ze strany Nejvyššího správního soudu nezjistil.
Stěžovateli lze naopak přisvědčit v tom, že Nejvyšší správní soud nepostupoval správně, jestliže mu nezaslal k replice vyjádření univerzity ke kasační stížnosti. Konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva mimo jiné stanoví, že "(...) pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (...)" [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (odstavec 36) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (odstavec 40)]. Této povinnosti Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nedostál. Ústavní soud však nepřehlédl, že sám stěžovatel se proti danému pochybení kasačního soudu v ústavní stížnosti vymezuje jen v obecné rovině. Je tomu tak zřejmě proto, že Nejvyšší správní soud sice zrekapituloval obsah vyjádření univerzity, ale jeho rozhodnutí z něj explicitně ani implicitně nevychází. Ústavní soud nepovažuje proto v tomto případě popsanou nečinnost Nejvyššího správního soudu za okolnost, která by byla způsobilá posunout věc do ústavní roviny.
Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v posuzované věci neshledal existenci neoprávněného zásahu do práva na spravedlivý proces ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá pak sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu