ECLI:CZ:US:2016:4.US.2251.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2251/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Márie Rafaelové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti postupu Policie ČR a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 154/2015, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka brojí proti tomu, že ji policejní orgán opakovaně (26. listopadu 2015, 14. června a 4 července 2016) předvolal k odebrání pachových vzorků pro porovnání se vzorky zajištěnými na místě činu, za situace, kdy již byla na ni (23. října 2015) podána obžaloba a věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 154/2015. Podle navrhovatelky byla uvedeným postupem porušena její práva, zejména právo na rovnost zakotvené v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení před soudem je státní zástupce s navrhovatelkou v rovném postavení. Jakkoliv je státní zástupce i po podání obžaloby oprávněn požadovat po policejním orgánu opatření důkazu (§179 odst. 2 trestního řádu), navrhovatelka je přesvědčena, že bez příkazu soudu není k tomu povinna poskytovat součinnost; na tom nemění nic ani souhlas předsedkyně senátu ve věci rozhodující, poskytnutý policejnímu orgánu, neboť se nejedná o postup podle §183 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud souhlasí s navrhovatelkou stran rovnosti účastníků v řízení před soudem, podle něj však napadeným postupem k jejímu porušení nedošlo. Za jistých okolností totiž uvedená zásada může kolidovat s jinými zásadami (hospodárnosti, rychlosti řízení), a pak může dojít k jejímu přiměřenému omezení.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR představuje ústavní stížnost ultima ratio, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není (a z povahy věci ani nemůže být) pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je v souladu s čl. 4 Ústavy ČR úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud již některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí - sem patří především kroky zasahující intenzivně do osobní svobody (např. vazba); jinak Ústavní soud nastupuje teprve až v případě selhání všech ostatních orgánů a nástrojů.
V projednávaném pokračujícím řízení tak existuje možnost případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod napravit odpovídajícími procesními prostředky již v rámci daného řízení samotného a není nutný zákrok Ústavního soudu. V probíhajícím trestním řízení neplatí zásada koncentrace důkazního řízení, což znamená, že návrhy na provedení důkazů, respektive námitky zaměřené proti jejich provádění, je možno efektivně uplatňovat před soudem kdykoliv. Teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj