ECLI:CZ:US:2016:4.US.2273.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2273/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ve věci ústavní stížnosti A. G., právně zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, se sídlem Sokolská 21, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 69 Co 742/2012, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba týkající se nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2687/2013 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 69 Co 742/2012 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2687/2013 došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 69 Co 742/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2687/2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatelka se žalobou ze dne 15. 1. 2008 domáhala zaplacení náhrady škody za bolestné a ztížení společenského uplatnění, neboť utrpěla vážný úraz, za který nesl odpovědnost žalovaný. Ten byl provozovatelem motorového vozidla, které řídil jeho podnapilý bratr. V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k úpravám žaloby, přičemž konečný žalobní nárok zněl na odškodnění za ztížení společenského uplatnění.
4. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že jak stěžovatelka, tak i obecné soudy považovaly pro posouzení vzniku nároku na odškodnění rozhodné zhodnocení otázky promlčení. K předmětnému úrazu přitom došlo dne 29. 12. 2004 a žaloba byla podána dne 15. 1. 2008.
5. Ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění platí tříletá objektivní a dvouletá subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet ode dne ustálení zdravotního stavu. K tomu dochází zpravidla po jednom roce od úrazu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že má po úrazu psychické problémy a úraz ji nepoznamenal pouze traumatem fyzickým, ale též psychickým.
6. Stěžovatelka konstatovala, že za účelem zjištění jejího zdravotního stavu byl ve věci ustanoven znalec MUDr. Jan Andrle, který je znalcem z oboru zdravotnictví pro odvětví chirurgie. Tento znalec provedl bodové hodnocení, a přestože k tomu nebyl vzhledem ke své specializaci kompetentní, vyjádřil se v tom smyslu, že psychická újma zde není a k ustálení zdravotního stavu došlo již v září 2005, tj. cca devět měsíců po úraze. Dne 2. 2. 2010 rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Z odůvodnění je zřejmé, že v dané věci dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je již promlčen.
7. K podanému odvolání krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že okolnost, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozené, je třeba hodnotit komplexně, a je-li k posouzení této skutkové otázky zapotřebí znalosti z více lékařských oborů, je nutno ustanovit znalce, do jehož odvětví posuzovaná otázka převážně spadá.
8. Soud prvního stupně proto pověřil MUDr. Pavla Žádníka, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracováním znaleckého posudku. Nalézací soud následně rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 12 C 15/2008 zavázal žalovaného k zaplacení částky 223 200 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení.
9. K odvolání žalovaného změnil krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Důvodem byla především ta skutečnost, že podle jeho mínění došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně z hlediska somatického (znalecký posudek MUDr. Andrleho) v září 2005. Z obsahu spisu krajský soud dovodil, že po skončení léčby somatického zdravotního stavu stěžovatelky došlo ke zhoršení dalšího následku zdravotního poškození, a to jejího psychického stavu. Okolnost, že se u žalobkyně vyvinula psychiatrická choroba po uplynutí tří a půl let od dopravní nehody, není podle krajského soudu důvodem pro závěr, že zdravotní stav žalobkyně při dřívějším hodnocení nebyl ustálen, nýbrž je důvodem k odškodnění nastalého nepředpokládaného zhoršení zdravotního stavu. Podle odvolacího soudu se tak jedná o nový, relativně samostatně vzniklý nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění, který však není předmětem daného řízení.
10. Stěžovatelka se s tímto právním názorem neztotožnila, podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
11. V předmětné ústavní stížnosti má stěžovatelka za to, že se odvolací soud znaleckým posudkem znalce MUDr. Žádníka vůbec nezabýval, a dospěl tak ke zcela absurdním závěrům. Stěžovatelka ve svém návrhu akcentuje především závěry tohoto znalce, podle něhož posttraumatická stresová porucha vzniká cca do šesti měsíců po úraze. Z jejího tvrzení dále vyplývá, že své psychické problémy neřešila dříve především z toho důvodu, že její praktická lékařka ji v souvislosti s uvedeným nabádala k tomu, že musí být silná. Na závěry jmenovaného znalce, obsažené ve znaleckém posudku, se stěžovatelka odvolává i v tom směru, že nelze konkrétně určit den ani týden, kdy došlo ke stabilizaci psychického stavu. Domnívá se však, že k němu došlo až po návštěvě psychiatrické ambulance a nasazení antidepresiv. Shodně s uvedeným stěžovatelka poukázala na výslech znalce před soudem prvního stupně, kde tento uvedl, že dle jeho názoru došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně až po nasazení antidepresiv, tj. v červenci 2008.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukázala na stabilní soudní judikaturu, podle níž je třeba zdravotní stav postiženého hodnotit jako celek a jako u celku také dochází k ustálení zdravotního stavu. Z výše uvedeného pak stěžovatelka dovozuje, že pokud došlo k ustálení zdravotního stavu z pohledu psychické újmy (která zde existovala po celou dobu), až po návštěvě psychiatra, pak je zjevné, že s ohledem na časové souvislosti nebyla žaloba podána opožděně a její nárok se nepromlčel.
13. Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, nelogické a nesprávné. Odvolací soud si podle stěžovatelky řádně neujasnil, co je vlastně předmětem řízení. Stěžovatelka se od samého počátku domáhala odškodnění za způsobené psychické trauma. O tom má svědčit ostatně i to, že soud prvního stupně nechal provést znalecký posudek. Navrhovatelka nesouhlasí s tím, že by ke zhoršení jejího psychického stavu došlo až po skončení léčby jejího somatického zdravotního stavu, o tom ostatně svědčí i provedený znalecký posudek. Podle něj psychické trauma vzniklo asi do půl roku od úrazu. Je nepochybné, že psychická újma existovala již od září 2005. Stěžovatelka si na psychické problémy stěžovala dlouhodobě, a to jak své praktické lékařce, tak i členům rodiny. Teprve po návštěvě u MUDr. Turkové a nasazení antidepresiv došlo k ustálení jejího zdravotního stavu.
14. Stěžovatelka dále zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by se v případě psychické újmy jednalo o nový, relativně samostatně vzniklý nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění, který však není předmětem řízení. Není v moci žalobce presumovat, že se může v dané věci jednat o zhoršení zdravotního stavu. Jedná se o otázku čistě znaleckou. Pokud soud podle stěžovatelky dospěl k závěru, že se jedná o dva nároky se samostatně běžící promlčecí lhůtou, pak měl, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivým, vyzvat žalobkyni, aby nárok rozdělila a doplnila.
15. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka konstatuje, že dovolání bylo odmítnuto zcela vágním a nepřezkoumatelným způsobem. Dovolací soud uvedl s odkazem na svůj judikát sp. zn. 21 Cdo 752/2010, že v případě zhoršení zdravotního stavu vzniká nový nárok, aniž by se zabýval otázkou ustálení zdravotního stavu jako celku, a nevypořádal se s argumentací stěžovatelky, podle níž psychická újma existovala zjevně před tím, než došlo k jejímu zjištění. Ostatní námitky stěžovatelky nepovažoval Nejvyšší soud za způsobilý dovolací důvod.
16. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším soudem došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku žalobkyně v souladu s rozhodovací praxí, a v dalších nastolených otázkách nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že námitky stěžovatelky týkající se jejího zdravotního stavu jsou otázkami skutkovými, které Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat. Z rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá ani stěžovatelkou uvedená "absurdita", že by se na samotný nárok, v souvislosti se zhoršením jejího zdravotního stavu, vztahoval běh promlčecí lhůty prvotního nároku. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění jasně uvedl, že dojde-li k nepředvídatelným změnám zdravotního stavu, lze odškodnit další nastalé zhoršení původního poškození zdraví.
18. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že tento si neujasnil podstatu ústavní stížnosti. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala odškodnění za ztížení společenského uplatnění jako celku, tedy fyzického i psychického traumatu. Nejvyšší soud si ve svém rozhodnutí podle stěžovatelky nevšímá toho, že odvolací soud zamítl předmětnou žalobu s tvrzením, podle něhož je psychická újma samostatným nárokem, který nebyl předmětem sporu. S tím stěžovatelka zásadně nesouhlasí, neboť o psychické újmě se hovoří jak v žalobě, tak i v jejím doplnění a rovněž nelze přehlížet, že k psychické újmě stěžovatelky byl vypracován znalecký posudek. Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud rozhodl o věci dne 26. 3. 2013 s vědomím, že žalobkyně se již nebude moci vzhledem k promlčení domáhat nároku odškodnění psychické újmy.
19. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že MUDr. Jan Andrle, znalec v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, se ke zdravotnímu stavu stěžovatelky vyjadřoval komplexně, tj. ke všem utrpěným traumatům. Nikoli tedy jen k jednotlivým traumatům, jak se snaží dovodit stěžovatelka. Stran závěrů znalce MUDr. Pavla Žádníka, CSc., podle něhož dané duševní onemocnění vzniká do šesti měsíců po závažné traumatické události, vedlejší účastník upozornil na závěr téhož znalce, podle něhož zasazení vývoje psychického stavu stěžovatelky do časových souvislostí odpovídá pouze učebnicovému příkladu. V konkrétním případě to může být u jednotlivých pacientů jiné. V projednávaném případě byla posttraumatická stresová porucha u stěžovatelky diagnostikována až 14. 10. 2008, tedy tři roky poté, co se ustálil její somatický zdravotní stav. Pokud šlo o ustálení zdravotního stavu ohledně psychického onemocnění stěžovatelky, zde znalec k závěru, že by stav byl již ustálen, nedospěl, tudíž odvolací soud správně dovodil, že tento nárok zatím odškodnit nelze, a proto není předmětem probíhajícího řízení.
20. Je sice pravda, že žalobkyně tvrdila existenci psychických potíží již v žalobě, nicméně povinností účastníků je nejen tvrdit, ale i prokazovat. Žádný důkaz žalobkyně k tomuto tvrzení nenabídla a ani nemohla, neboť psychiatričku MUDr. Turkovou navštívila až po podání žaloby, poprvé dne 4. 6. 2008. Tehdy byl její stav hodnocen jako organická porucha osobnosti. První kontrola u MUDr. Turkové proběhla 3. 7. 2008, další 14. 10. 2008 a až tehdy jí byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha.
21. Vedlejší účastník dále poukázal na závěr nalézacího soudu, podle něhož promlčecí doba ještě ani nezačala běžet, neboť psychický stav stěžovatelky ještě není ustálen. Žaloba napadla na soud až poté, co se stěžovatelka dozvěděla o existenci škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka se podle vedlejšího účastníka cestou ústavní stížnosti snaží zvrátit negativní důsledky opožděně podané žaloby, když spojuje odškodnění fyzických a psychických traumat, z nichž psychické však ještě odškodnitelné nebyly. Pokud by vedlejší účastník připustil, že k odškodňování ztížení společenského uplatnění se může přistoupit až poté, co je komplexně celé léčení ukončeno, vznikne nebezpečná situace, která by měla za následek jednak právní nepromlčitelnost nároku a jednak vznik situace, že nárok na ztížení společenského uplatnění bude neodškodnitelný, neboť žalovaný by se mohl bránit tím, že nelze vyloučit další zhoršení zdravotního stavu.
22. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka shrnula svoji předchozí právní argumentaci. Mimo jiné uvedla, že z výslechu znalce jasně vyplynulo, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až po nasazení antidepresiv, tj. v červenci 2008. Ztížení společenského uplatnění ve vztahu k psychické újmě tak bylo možno poprvé obodovat asi dva až tři měsíce po návštěvě žalobkyně u MUDr. Turkové. Dále pak stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by se svým návrhem snažila zvrátit negativní důsledky opožděně podané žaloby tím, že spojuje odškodnění fyzických a psychických traumat. Podle ní je důvodem především ta skutečnost, že stěžovatelka je laik a je pouze na medicínském posouzení, k jakému vyhodnocení dojde ve vztahu ke stabilizaci zdravotního stavu. Promlčecí doba v předmětném případě počala podle stěžovatelky běžet od ustálení jejího zdravotního stavu, a dojde-li ke zhoršení zdravotního stavu, pak od tohoto zhoršení.
IV.
23. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Ústavní soud především podotýká, že jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153) a sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
25. Podle náhledu Ústavního soudu je z hlediska podústavního práva v předmětném případě podstatné především posouzení toho, kdy došlo u stěžovatelky k ustálení jejího zdravotního stavu, resp. od kdy lze počítat běh promlčecí lhůty pro případné odškodnění za způsobenou újmu. Z hlediska ústavního je pak významnou především ta skutečnost, jak se obecné soudy se svými skutkovými a právními závěry vypořádaly v rámci napadených soudních rozhodnutí.
26. Zatímco nalézací soud vyšel z toho, že stěžovatelka začala trpět psychickými problémy do několika měsíců od nehody, soud odvolací uzavřel, že psychické problémy se u stěžovatelky projevily až po skončení léčby somatického zdravotního stavu jako další následek zdravotního poškození. Z toho se pak také u obou soudů odvíjí jiný počátek běhu promlčecí doby.
27. Za účelem posouzení výše uvedeného si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 12 C 15/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti. Jmenovaný okresní soud nechal zpracovat MUDr. Jana Andrleho, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, oboru traumatologie, znalecký posudek. Z něj mimo jiné vyplývá, "že ve srovnání se zdravotním stavem před úrazem došlo jednoznačně ke snížení kvality života žalobkyně jak po fyzické, tak především po psychické stránce. Psychické obtíže, které u žalobkyně po úraze jednoznačně dominují, nemůžu vzhledem ke své specializaci hodnotit", srov. č. l. 78. V závěru znalec konstatoval, že "k ustálení zdravotního stavu poškozené, v souvislosti s úrazem ze dne 29. 12. 2004, došlo cca v září 2005, kdy byla ukončena rekonvalescence po provedené abdominoplastice (operace kýly)", srov. č. l. 80.
28. Z uvedeného je zřejmé, že MUDr. Andrle konstatoval ustálení somatického zdravotního stavu stěžovatelky k září 2005. Posuzování psychického stavu pacientky se jmenovaný znalec výslovně zdržel s odůvodněním, že toto nepřísluší jeho odbornosti.
29. Zkoumáním psychického zdravotního stavu stěžovatelky po dopravní nehodě byl pověřen MUDr. Pavel Žádník, CSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z jeho znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatelka se dostavila do ordinace psychiatričky MUDr. Turkové poprvé dne 4. 6. 2008, a to na doporučení praktického lékaře. Dřívější návštěvu u odborníka neučinila z toho důvodu, že jí praktická lékařka sdělila, že musí být silná, a její matka ji z této návštěvy zrazovala, neboť by návštěva psychiatrie mohla být zneužita proti ní. Posttraumatická stresová porucha tak byla u stěžovatelky diagnostikována až 14. 10. 2008. Podle znalce "se jedná o závažné dušení onemocnění, které vzniká do šesti měsíců po závažné traumatické události ... Latence rozvoje příznaků od traumatické události může trvat týdny až měsíce ... Průběh poruchy bývá proměnlivý. Fakt, že žalobkyně vyhledala psychiatra až cca tři roky po úrazu, diagnostický závěr nemění, žalobkyně prodělala komoci mozkovou, která se mohla projevovat oslabením volní složky, a podléhala vlivu praktické lékařky a rodinných příslušníků, kteří vnímali psychiatrické vyšetření a léčbu jako stigmatizující záležitost" (srov. č. l. 200-201).
30. Z výše uvedeného lze seznat, v jakém období působí posttraumatická stresová porucha ve své latentní podobě a kdy se projevuje. Současně nelze přehlížet závěrečnou noticku znalce týkající se časového zasazení jeho diagnostického závěru.
31. Odvolací soud v předmětném případě ze spisu dovodil, že po skončení léčby somatického zdravotního stavu došlo u žalobkyně ke zhoršení dalšího následku zdravotního poškození, a to psychického stavu. Podle náhledu Ústavního soudu se však v předmětném případě jedná o extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu.
32. Z napadeného rozsudku není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že se posttraumatická stresová porucha vyvinula u stěžovatelky po uplynutí tří a půl let od dopravní nehody. Tento závěr nevyplývá z žádného znaleckého posudku ani jiného skutkového zjištění. Stěží jej lze dovodit jen z data návštěvy odborného lékaře. Uvedenému pak nutně odpovídá i nesprávný právní závěr, podle něhož došlo u stěžovatelky ke vzniku relativně nového nároku na odškodnění za ztížené společenské uplatnění.
33. Stran provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů lze poukázat na rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten se věcí relativně podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku uvedl konkrétní důkazy, z nichž vycházel při hodnocení, ať již somatického či psychického stavu stěžovatelky. Na rozdíl od nalézacího soudu se krajský soud nijak nevypořádal se závěrem MUDr. Žádníka, podle něhož dochází ke vzniku posttraumatické stresové poruchy do šesti měsíců od stresové události. Ze závěru znalce MUDr. Žádníka dále vyplývá, že časová prodleva mezi diagnostikou nemoci a jejím vznikem na jeho závěrech ničeho nemění. Jinými slovy řečeno, to, že nemoc nebyla včas diagnostikována, neznamená, že jí stěžovatelka netrpěla. Pokud by chtěl odvolací soud setrvat na svém hodnocení skutkového stavu věci, musel by své závěry opřít o tomu odpovídající důkazy. Ve své podstatě by mu nezbývalo než nechat zpracovat další znalecký posudek, přičemž by se však musel vypořádat s tím, proč není posudek stávající dostatečným podkladem pro přijetí rozhodnutí.
34. Odvolací soud dospěl oproti rozhodnutí soudu prvního stupně k rozdílnému skutkovému a právnímu názoru, který vyústil v opačné rozhodnutí. Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před soudem prvního stupně) vyšly najevo [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 ze dne 20. 1. 2005 (N 12/36 SbNU 133)]. Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoli zasahovat do volného uvážení, které spadá do pravomoci obecných soudů. Současně však ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene.
35. Ze skutkového stavu, podle něhož došlo v předmětném případě ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, vycházel ve svém odmítavém usnesení též Nejvyšší soud. Ten ve své podstatě pouze převzal skutková zjištění odvolacího soudu a již se nezabýval tím, zda tato mají reálnou oporu ve spise. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit v tom smyslu, že posuzování skutkových otázek mu v zásadě nepřísluší. Nicméně Ústavní soud již v minulosti judikoval, že samotné posouzení otázky jako skutkové nezbavuje dovolací soud povinnosti posoudit, zda namítané pochybení soudu odvolacího nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
36. Na okraj lze uvést následující. Je sice pravda, že stěžovatelka navštívila patřičného odborného lékaře s určitým časovým odstupem, na druhou stranu však nelze přehlížet, že i osoby jí nejbližší ji varovaly před vznikem určitého společenského stigmatu. Pro řadu osob, zejména těch později narozených, nepředstavuje návštěva psychologa, či dokonce psychiatra žádnou větší obtíž. Nicméně stěžovatelka se svým věkem nachází v poněkud specifickém postavení a není příliš složité si představit, že pro ni, při jejích somatických zdravotních potížích a "radách" osob nejbližších, na které jediné se mohla v těžkých chvílích spolehnout, byla návštěva psychiatra úkolem vskutku nelehkým. Pokud tedy stěžovatelka řešila své problémy s určitým časovým odstupem, lze mít pro to lidsky pochopení, byť se jistě nejedná o argument právní.
37. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a následující o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117) a další]. Po posouzení ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že taková v posledku uvedená situace v řízení před obecnými soudy nastala, a vzhledem k tomu mu nezbylo než konstatovat porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
38. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť dospěl k názoru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).