ECLI:CZ:US:2016:4.US.2278.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2278/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Hanuše Weisla, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015 č. j. 68 Co 488/2014-620 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 7. 2014 č. j. 13 C 350/2008-552, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Žalobkyně Ing. Jitka Weislová (dále jen "žalobkyně") se v souzené věci domáhala na žalovaném (dále jen "stěžovatel") určení výživného nerozvedené manželky. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 393 871 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 175 806 Kč (výrok II), rozhodl, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 15 000 Kč (výrok III) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 38 % nákladů řízení, což je částka 142 644 Kč (výrok III). Obvodní soud dovodil na základě prokázaných skutečností, z obsahu opatrovnického spisu a z jednotlivých výpovědí, že žaloba je z větší části důvodná. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, když uzavřel, že ve zjištěných skutečnostech nelze spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku potvrdil ve výrocích I, III a IV rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31 036,50 Kč (výrok II). Odvolací soud v prvé řádě konstatoval, že obvodní soud rozhodoval na základě správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož učinil odpovídající skutková zjištění; sám proto pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud následně uvedl, že soud prvního stupně v zásadě nepochybil ani při právním posouzení věci a ztotožnil se s jeho závěrem o výši a době (délce) výživného pro žalobkyni, jež má sloužit na dorovnání její životní úrovně s úrovní stěžovatele. Odvolací soud současně zdůraznil, že správný a řádně odůvodněný je také závěr soudu prvního stupně o tom, že vznesený nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy; proto také závěrem nejen poukázal na věcnou správnost napadeného rozhodnutí ve vyhovujícím výroku (ad výrok I), ale také podotkl, že i v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje.
III.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, po shrnutí procesního a skutkového stavu, uvedl, že nabyl dojmu o odlišném přístupu soudů k oběma účastníkům soudního řízení, což jej vede ke zpochybnění jejich rovného postavení před soudem. Má za to, že soud prvního stupně se nesprávně a nedostatečně vypořádal s námitkou, že přiznání výživného žalobkyni jej nedůvodně finančně zatěžuje. Obvodní soud navíc ani neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k neoprávněnosti nároku stěžovatele a zároveň k jeho povinnosti hradit žalobkyni výživné. Rozhodnutí je proto v rozporu s dobrými mravy, aniž by se touto skutečností soud prvního stupně (ale také druhého stupně) vůbec řádně zabýval, řádně příslušný závěr odůvodnil a dovedl řízení ke spravedlivému výsledku. Podle stěžovatele jsou proto rozhodnutí nejen nespravedlivá, ale také nepřezkoumatelná.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud poukazuje na to, že odvolací soud (s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) zřetelně vysvětlil důvody pro přijetí obou rozhodnutí. Ústavní soud proto dovozuje, že z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel důkladné posouzení věci ze strany soudů přehlíží. Jeho argumentace se věcně míjí s důvody rozhodnutí obou civilních soudů i s právním posouzením věci, jež vedlo civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že stěžovatel opomíjí skutečnost, že se soud prvního stupně vypořádal s jeho námitkou, že přiznání výživného manželce je v rozporu s dobrými mravy. Na správnost a náležitou odůvodněnost závěru soudu prvního stupně poukázal také odvolací soud, který v ní pochybení neshledal. Stejně tak má Ústavní soud za to, že argumentace obou soudů je jasná, přesvědčivá a natolik průkazná, že na ní není nutno něco měnit či dokonce k ní dodávat argumentaci další.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu námitku, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Stěžovatel jako důvod nepřezkoumatelnosti uvádí "pouhou aplikaci práva" soudy, jež nepřihlédly ke všem okolnostem souzené věci. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout postup obou soudů při zevrubném zjišťování skutkového stavu, na které navázalo posuzování stránky věcné (tj. finanční, majetkové, pracovní, rodičovské, společenské a další) i stránky právní. Obdobně musí Ústavní soud hodnotit stěžovatelovo tvrzení o tom, že se soudy "naprosto nedokázaly vypořádat s celkovými majetkovými poměry účastníků a řádným zdůvodněním", neboť soudy již z povahy věci (což vyplývá i z odůvodnění obou napadených rozhodnutí) posuzovaly vzájemné závazky účastníků řízení v jednotlivostech i vcelku. Stěžovateli nepřisvědčuje ani jím uváděná judikatura Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2221/07, I. ÚS 586/05).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ostatně jádro ústavní stížnosti představuje především stěžovatelova polemika s právními závěry civilních soudů, která však ústavní přesah nezaložila. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu