ECLI:CZ:US:2016:4.US.231.16.1
sp. zn. IV. ÚS 231/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 8 Tdo 1039/2015-62, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 9 To 2/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 73 T 6/2013-2559, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla společně s další obžalovanou uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vydání napadených rozhodnutí předcházel první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 73 T 6/2013, kterým byla stěžovatelka zproštěna obžaloby; tento rozsudek byl však na základě odvolání státní zástupkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 9 To 14/2014 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelka především namítá, že Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí dospěl prakticky na základě totožných důkazů ke zcela opačným závěrům než v původním rozsudku, což ve svém důsledku vedlo k uznání stěžovatelky vinnou ze spáchání stíhaného zločinu. Uvedený postup podle jejího mínění představuje přímé popření zásady volného hodnocení důkazů, neboť soud prvního stupně ve svém původním rozsudku vyvodil takové skutkové závěry, které nebyly ve zjevném a zásadním rozporu s provedenými důkazy, takže odvolací soud je nemohl na základě stejných důkazů napravovat. Z původního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (kterým byl zrušen původní zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze) podle názoru stěžovatelky vyplývá zřetelná tendence ovlivnit názor nižšího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním.
Stěžovatelka má dále za to, že trestní soudy v jejím případě nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Trestním soudům se totiž podle jejího přesvědčení nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatelky a další spoluobžalované, přesněji řečeno jejich verzi o skutkovém ději, která by je zbavovala viny. Stěžovatelka také namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s otázkou jejího zavinění.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Stejně jako v řadě předchozích případů musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, výše uvedenou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a pečlivě vypořádaly. Pokud jde o stěžejní námitku stěžovatelky, že Městský soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku ke zcela opačným závěrům, než ve svém rozsudku původním, a to v důsledku nepřípustného zásahu do volného hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, musí Ústavní soud odkázat především na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 12-17), které považuje za přiléhavé a plně se s ním ztotožňuje.
Zdůraznit je třeba zejména skutečnost, že Vrchní soud v Praze zrušil svým rozhodnutím ze dne ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 9 To 14/2014 původní rozsudek Městského soudu v Praze proto, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a že v důsledku toho dospěl k nepřesvědčivým skutkovým závěrům. Vrchní soud v Praze poukázal na konkrétní nesrovnalosti a nelogičnosti v hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně, a proto tomuto soudu přikázal doplnit dokazování a provedené důkazy náležitě zhodnotit, avšak nikterak nenutil soud prvního stupně k tomu, aby důkazy hodnotil určitým konkrétním způsobem, ani mu nevnucoval žádné vlastní skutkové závěry. Právě na takové případy míří ustanovení §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu, na základě kterých Vrchní soud v Praze zrušil původní rozsudek Městského soudu v Praze. Jinak řečeno, odvolací soud v posuzovaném případě pouze splnil svou povinnost kvalitně odůvodnit vlastní rozhodnutí, tedy vysvětlit, v čem konkrétně spatřuje nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění týkajících se přezkoumávaného rozsudku a s jakými okolnostmi se musí soud prvního stupně vypořádat při dalším rozhodování (srov. nález sp. zn. I. ÚS 49/06).
Ústavní soud k tomu ještě podotýká, že napadený (tj. novější) rozsudek Městského soudu v Praze evidentně obsahuje výrazně podrobnější a propracovanější hodnocení provedených důkazů v porovnání s původním (zrušeným) rozsudkem tohoto soudu. Na základě pokynu ze strany Vrchního soudu v Praze bylo navíc dokazování poměrně podstatně doplněno, tudíž nelze přijmout tvrzení stěžovatelky, že nové rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo založeno na prakticky totožných důkazech. Sám Městský soud v Praze v napadeném rozsudku (č. l. 21) ostatně konstatoval, že se s každým dalším provedeným důkazem ukazovalo, že verze předkládaná stěžovatelkou a její spoluobžalovanou je velice nepravděpodobná a neudržitelná. V takové situaci lze relevantní změnu skutkových zjištění i právních závěrů, k nimž dospěl nalézací soud po zrušení svého původního rozhodnutí, považovat za zcela opodstatněnou.
Také argumentace stěžovatelky, která směřuje vůči údajnému porušení principu in dubio pro reo ze strany trestních soudů, představuje opakování její obhajoby z trestního řízení. Fakticky požaduje, aby Ústavní soud zaujal roli další instance trestního soudnictví a v její věci provedené důkazy přehodnocoval. Taková úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší. V trestní věci stěžovatelky postupovaly soudy, pokud jde o provádění důkazů, vyhodnocení výsledků dokazování a zejména odůvodnění skutkových závěrů, velmi precizně. Je třeba především konstatovat, že nalézací soud opřel své skutkové závěry o dokazování poměrně rozsáhlé, a to zejména o výpovědi řady svědků a rovněž o výsledky důkladného znaleckého dokazování.
Důvody svědčící závěru, že v daném případě byly provedeným dokazováním spolehlivě rozptýleny všechny pochybnosti o vině stěžovatelky a její spoluobžalované ze spáchání stíhaného zločinu, byly v napadených rozhodnutích trestních soudů důkladně vysvětleny. Ústavní soud necítí potřebu tuto rozsáhlou argumentaci znovu opakovat a odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 20-26), kde jsou úvahy soudů přehledně shrnuty a analyzovány.
Je pouze vhodné podotknout, že se Ústavní soud nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatelky, že se trestní soudy nevypořádaly s otázkou jejího zavinění. Již nalézací soud v napadeném rozsudku na několika místech vysvětlil, že jednání stěžovatelky i její spoluobžalované bylo záměrné, plánovité a promyšlené. Pokud jde o samotnou stěžovatelku, bylo prokázáno, že se s poškozenou nestýkala, přesto podepsala smlouvu připravenou její sestrou (spoluobžalovanou), na jejímž základě měla získat nemovitost v hodnotě přesahující 17 mil. Kč za kupní cenu pouhých 240 000,- Kč. Závěr trestních soudů o úmyslném zavinění stěžovatelky se proto jeví jako zcela logický.
Lze tedy konstatovat, že trestní soudy oprávněně považovaly skutkový stav za natolik objasněný, že z něj bez důvodných pochybností vyplýval závěr o vině stěžovatelky ze spáchání stíhaného skutku, tudíž nebyl prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo. Trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že neexistují žádné důvody pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu