ECLI:CZ:US:2016:4.US.2349.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2349/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Biljany Janjuševič, t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupena JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, Kounicova 10, Brno, proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. května 2016, které vydal vrchní komisař Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB-43647-37/TČ-2016-060072 a navazující usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. června 2016 č. j. 1 KZV 32/2016-84, usnesení Okresního soudu Brno-venkov o vzetí do vazby ze dne 6. května 2016 č. j. 2 Nt 1207/2016-12 a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2016 sp. zn. 9 To 198/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo být podle jejího názoru zasaženo do jejího práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle ní mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a čl. 39 Listiny, který garantuje že, jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a trestní řízení nemělo být vůbec se stěžovatelkou zahájeno.
2. Stěžovatelka požádala o přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť se domnívá, že nesprávným postupem orgánů veřejné moci byla porušena její základní práva. Konkrétně namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily zásady trestního řízení, a to ustanovení §2 odst. 1 trestního řádu, které stanoví, že nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Jde-li o úmyslný trestný čin, musí být v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka (viz judikát Ústavního soudu č. 43/5 svazek Sb. n. a u.). Nejsou-li proti stěžovatelce konkrétní důkazy, z kterých by vyplývalo, že se na pěstování konopí podílela, nelze uplatňovat zásadu "společně chyceni, společně pověšeni"(§67 trestního řádu in fine). Pouhá přítomnost na místě spáchání trestného činu nelze považovat bez dalšího za spolupachatelství, neboť zde pobývala se svým přítelem, spoluobviněným Vaso Simičem. Po dobu vyšetřovacích úkonů nevyplynuly jakékoliv poznatky o účasti stěžovatelky na trestné činnosti a fakticky nastoluje stav, kdy spolu s možným pachatelem jsou stíhány i osoby jemu blízké, aniž by byly splněny zákonné předpoklady. Odvolacímu soudu vytkla, že v usnesení se vůbec nezabýval argumenty obhajoby a stížnost zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka dále poukázala na svůj věk, rodinnou a sociální situaci, kdy se ocitla bez jakýchkoliv finančních prostředků a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil a dle §83 odst. l zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem v plné výši nahradí stát.
4. Ústavní soud stručně rekapituluje průběh předchozího řízení, neboť je stěžovatelce znám. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 Nt 1207/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") je trestně stíhána na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. května 2016, které vydal vrchní komisař Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB-43647-37/TČ-2016-060072 a navazující usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. června 2016 č. j. 1 KZV 32/2016-84 pro spáchání pokusu zločinu dle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy.
5. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. května 2016 č. j. 2 Nt 1207/2016-12 byla obviněná vzata do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu Podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu okresní soud nepřijal písemný slib obviněné jako náhradu za výkon vazby. Proti usnesení o vzetí do vazby podala obviněná stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2016 sp. zn. 9 To 198/2016.
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí. Kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v přípravném řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719), usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13 ze dne 30. 5. 2013, rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz].
8. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. trestního řádu), který je dle §172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupené stěžovatelce pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejích zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. 11. 2011, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky neshledal, že by stížností dotčené rozhodnutí státního zástupce trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění usnesení jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1055/12 ze dne 29. 3. 2012).
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [např. nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261), nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
11. Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin vyjádřeného v dovětku §67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 161/16 ze dne 23. 2. 2016). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).
12. Vazební rozhodnutí musí být také řádně odůvodněna a nepostačuje pouze "povšechné a obecné" odůvodnění. Z odůvodnění musí být naopak zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [viz nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) a odkazy tam uvedené].
13. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07).
14. Dle §67 písm. b) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Konkrétně pro koluzní vazbu musí soud předložit "konkrétní skutečnosti", které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění obavy působení na svědky, či jiné maření vyšetřování. Na druhou stranu "konkrétní skutečnosti" však nelze spatřovat např. v nijak podrobněji neodůvodněném tvrzení, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky [nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315)].
15. Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě nalézací soud zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnil, z jakých skutečností dovodil nutnost vzetí do vazby stěžovatelky. Neomezil se přitom pouze na konstatování hrozby vysokého trestu, ale přihlédl rovněž k závažnosti trestné činnosti. Všichni tři obvinění byli zadrženi při policejní akci v pronajatých budovách, kde docházelo k průmyslové výrobě tzv. marihuany, kde bylo zároveň nalezeno více jak 2000 ks rostoucích rostlin a 18 kg usušeného materiálu. Obvinění sice nevypovídali, avšak z domovní prohlídky uvedeného areálu je zcela zřejmé, že objekt byl v průmyslovém měřítku vybaven na pěstování konopí. Navíc se zde jedná o dlouhodobý černý odběr elektrického proudu, což bezpochyby bude z hlediska trestního stíhání též následně postiženo. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v místě zadržení byla jen náhodně na návštěvě u přítele zrovna v okamžiku domovní prohlídky, ale její námitka může jen stěží obstát.
16. Ústavní soud je přesvědčen, že okresní soud nepochybil, pokud rozhodl o vzetí stěžovatelky do vazby usnesením ze dne 6. května 2016. Jak konstatoval již krajský soud, obviněným hrozí vysoké tresty odnětí svobody, pokud budou uznáni vinnými, taktéž jsou to osoby pocházející ze státu vně Evropské unie. Zdá se, že v České republice jsou pouze za účelem páchání trestné činnosti, neboť žádné jiné vazby na Českou republiku prozatím zjištěny nebyly. Takže obavy, že mohli uprchnout, či se vyhýbat trestnímu stíhání, jsou velice silné. Taktéž je zřejmé, že takovouto trestnou činnost nelze páchat jenom ve třech, tak jak se zatím jeví. Evidentně někdo objekt pronajal, někdo ho vybavil velice drahým pěstebním zařízením, takže je zcela zřejmé, že se jedná o pouhý článek delšího řetězce osob, které marihuanu pěstují a následně distribuují. V tomto smyslu je třeba alespoň pro začátek zabránit obviněným, aby eventuálně varovali další své spolupachatele, takže i vazební důvod ve smyslu §67 pism. b) trestního řádu je prozatím dán.
17. Krajský soud pak podle mínění Ústavního soudu náležitě vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil námitkám stěžovatelky stran tvrzené nezákonnosti vazby. Ústavní soud neshledal, že by rozhodování obecných soudů bylo v projednávaném případě jakkoliv zatíženo prvkem svévole, či bylo způsobilé jinak zasáhnout do základních práv stěžovatelky. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že ochrana práv stěžovatelky nebyla postupem orgánů činných v trestním řízení nikterak porušena, včetně přezkumu soudy prvního a druhého stupně o důvodnosti jejího vazebního stíhání.
18. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
19. Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení vyhovět (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 1691/14 ze dne 12. 8. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 298/13 ze dne 15. 7. 2014).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu