ECLI:CZ:US:2016:4.US.2363.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2363/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Sondaga, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 8, Černého 517/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 2 As 25/2016-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2016, a doplněné podáním ze dne 22. 7. 2016, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 12. 3. 2014 č. j. SMOL/054334/2014/OARMV/DPD/Hyb byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Tohoto přestupku se dopustil porušením §18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že překročil stanovenou rychlost jízdy v obci, kdy i při zvážení možné odchylky měřícího zařízení byla nejnižší naměřená rychlost 91 km/h. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 8 měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 15. 8. 2014 č. j. KUOK 75533/2014. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 14. 12. 2015 č. j. 60 A 11/2014-28 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu odmítl jako opožděnou. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že magistrát dne 26. 11. 2013 oznámil stěžovateli zahájení řízení ve věci předmětného přestupku a předvolal stěžovatele k ústnímu jednání. Dne 12. 12. 2013 byla magistrátu z elektronické adresy X1 doručena kopie plné moci udělené stěžovatelem Kamilu Sabbaghovi a zároveň bylo požádáno o doručování všech písemností na adresu X2. Stěžovatel ani jeho zmocněnec se k ústnímu jednání nedostavili. Magistrát poté nařídil další ústní jednání na den 29. 1. 2014 a předvolání bylo doručováno stěžovateli i jeho zmocněnci, a to jak na požadovanou emailovou adresu, tak na adresu jeho pobytu. Zmocněnec stěžovatele převzetí doručované písemnosti nepotvrdil. Dne 12. 1. 2014 bylo magistrátu doručeno elektronické podání z elektronické adresy X2, v němž zmocněnec stěžovatele mj. požádal o doručování na elektronickou adresu X3. Na ústní jednání se opět ani stěžovatel ani jeho zmocněnec nedostavili. Dne 12. 3. 2014 vydal magistrát rozhodnutí, které doručoval zmocněnci stěžovatele na elektronickou adresu X4 a také poštou (zásilka byla vložena do schránky po uplynutí úložní doby dne 4. 5. 2014). Dne 9. 5. 2014 podal stěžovatelův zmocněnec z elektronické adresy X2 včasné blanketní odvolání, v němž uvedl, že jej podává z opatrnosti, neboť se domnívá, že ve věci mělo být vydáno rozhodnutí. Výzvu k doplnění odvolání odeslal magistrát panu Sabbaghovi elektronicky na adresu X4 a poštou na adresu pobytu. O odvolání vydal krajský úřad rozhodnutí, které doručoval zmocněnci stěžovatele na adresu pobytu. Doručeno bylo fikcí dne 30. 8. 2014.
V napadeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda krajský soud v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v §72 s. ř. s., správně posoudil otázku (ne)dodržení lhůty pro podání správní žaloby stěžovatelem. Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele ohledně doručování ve správním řízení nepřisvědčil. Uvedl, že shodné námitky neobstály ani v jiných věcech, v nichž přestupce ve správním řízení zastupoval týž zmocněnec Kamil Sabbagh. Nejvyšší správní soud odkázal na svou již ustálenou judikaturu týkající se obdobné procesní strategie stěžovatele.
Podle Nejvyššího správního soudu nemohl zmocněnec stěžovatele, s ohledem na svoji vědomost ohledně popsané situace, být v dobré víře a nemohl mít tedy ani legitimní očekávání, že jeho žádosti bude vyhověno, neboť věděl, že k urychlení řízení nemohlo dojít, ba právě naopak. Výše uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 3 As 139/2014, 9 As 162/2014 nebo 9 As 144/2014 představuje popsané využití elektronické adresy pro doručování s využitím diakritických znamének i v tomto případě předem promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp. generovat problémové situace, které mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti za přestupek.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že shodné procesní postupy téhož zmocněnce v různých správních řízeních prokazují, že se zmocněnec stěžovatele dopustil i v tomto případě obstrukčního jednání, kterému nenáleží právní ochrana. Dospěl k závěru, že krajský úřad postupoval v souladu s právními předpisy, doručoval-li napadené rozhodnutí zmocněnci stěžovatele poštou. Rozhodnutí mu tak bylo doručeno uplynutím úložní doby dne 30. 8. 2014. Lhůta pro podání žaloby pak uplynula dnem 30. 10. 2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 26. 11. 2014, byla podána opožděně. Následné nahlížení do spisů stěžovatelovým zmocněncem nemělo na běh lhůty pro podání žaloby žádný vliv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již ve své kasační stížnosti. Uvádí, že pro danou věc je důležité, že krajský úřad jako odvolací orgán na emailovou adresu X4 žádnou úřední písemnost ve správním řízení nedoručil, ani se o to nepokusil, a neučinil záznam do spisu, z jakého důvodu na uvedenou adresu nebude doručovat. Stěžovateli tedy nemohlo být doručeno fikcí podle §24 odst. 2 správního řádu, neboť podle jeho názoru pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Namítá dále, že zmocněnec stěžovatele je Syřan a zvolil si adresu tvořenou doménou odvozenou z jeho příjmení v podobě, jak se vyslovuje v češtině. V roce 2014 ho nemohlo napadnout, že by Nejvyšší správní soud v roce 2016 mohl dovodit, že si de facto nesmí zvolit takovou emailovou adresu pro úřední styk. Uvádí zároveň, že zmocněnec stěžovatele jako státní příslušník České republiky má nezadatelné právo užívat české národní znaky ve své emailové adrese, neboť tím realizuje své ústavně zaručené právo jednat s orgány veřejné správy pomocí českého jazyka. Správní orgány nedeklarují, že by se nesmělo pro komunikaci s nimi používat emaily s diakritikou. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že mu bude doručováno na jím zvolenou emailovou adresu a nikoli, že správní soudy překvapivě dovodí, že užití emailu s diakritikou pro doručování nepožívá právní ochrany.
Stěžovatel dále rozebírá technické otázky ohledně možností doručování na emailové adresy s diakritikou. Nesouhlasí s odkazy Nejvyššího správního soudu na rozhodnutí týkající se věcí, v nichž přestupce ve správním řízení zastupoval týž zmocněnec Kamil Sabbagh. Neakceptuje dále názor Nejvyššího správního soudu, že jednání zmocněnce stěžovatele je obstrukční, neboť o tom nejsou spolehlivé důkazy a účelové kličky a obstrukce jsou běžnou součástí obhajoby jak v řízení správním, tak trestním. Stěžovatel tvrdí, že má ústavně zaručené právo "nespolupracovat na svém odsouzení a potrestání" a má "právo v trestním řízení nevypovídat".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná v podstatě toliko o opakování argumentace použité v řízení před Nejvyšším správním soudem, s níž se tento soud již patřičným způsobem vypořádal. Sama skutečnost, že se stěžovatel se způsobem vypořádání svých výhrad neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se otázkou doručování rozhodnutí na elektronickou adresu zmocněnce stěžovatele pečlivě zabýval a své rozhodnutí srozumitelným a logickým způsobem odůvodnil. Podrobně objasnil, z jakých důvodů nepřisvědčil námitkám stěžovatele. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že souhlasí se stěžovatelem, že správní orgány by měly být vybaveny tak, aby bylo vyhověno podmínkám zákona. V tomto případě však správní orgán prokazatelně nebyl technicky vybaven tak, aby mohl doručovat na elektronickou adresu s diakritikou, což by nemělo jít k tíži účastníka řízení. Ze spisového materiálu však vyplývá, že zmocněnec stěžovatele z předchozích řízení o této skutečnosti zcela zřejmě věděl. Přesto opakovaně o doručování na tuto adresu žádal, ačkoli sám ji při komunikaci se správními orgány nepoužíval. V tomto smyslu není relevantní ani tvrzení stěžovatele o překvapivosti rozhodnutí správních soudů.
Zásah do základních práv stěžovatele nelze spatřovat ani v postupu Nejvyššího správního soudu, který věc posuzoval také v kontextu jiných řízení, v nichž vystupuje jako zmocněnec Kamil Sabbagh. V předmětné věci Nejvyšší správní soud tento přístup objasnil a konstatoval, že právě tento širší kontext jednání zmocněnce stěžovatele prokazuje, že se zmocněnec dopustil i v tomto případě obstrukčního jednání, jemuž nenáleží právní ochrana.
Požadavek, aby krajský úřad používal pro doručování v té době zřejmě nefunkční (nedostupnou) emailovou adresu, kterou - patrně z téhož důvodu - nepoužíval ani zmocněnec stěžovatele, se jeví jako ryze účelový, obstrukční. Za rozhodné pak nezbývá než považovat doručování standardním způsobem. Neakceptování požadavku zmocněnce stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za srozumitelnou a racionální.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu