ECLI:CZ:US:2016:4.US.2391.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2391/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lubomíra Absolína, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015 č. j. 44 Co 104/2015-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určené části rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že tato část rozsudku porušuje jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Především zmiňuje porušení principu soudní ochrany, jak vyplývá z ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k nepřípustnému zásahu do práva vlastnit majetek, jak je garantováno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i do práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na právní pomoc, resp. principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. 7 C 218/2013-92, kterým byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na uložení povinnosti stěžovateli zaplatit částku 24.300 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. uvedeného rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění výroku II. odvolací soud uvedl, že vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka neskýtá věcný přínos k odvolacímu řízení, a tedy se jedná o náklad vynaložený neúčelně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání náhrady nákladů a odůvodnění podané k tomu krajským soudem, za situace, kdy měl stěžovatel ve věci plný úspěch, je zatíženo libovůlí a je v extrémním rozporu se základními právy a svobodami stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že mu okresní soud stanovil povinnost se k odvolání vyjádřit a tedy pouze plnil, co mu soud uložil. Proto považuje výrok o nákladech odvolacího řízení za zcela nepatřičný. Je toho názoru, že odůvodnění poskytnuté krajským soudem se příčí pravidlům logiky a je extrémním vybočením z principů spravedlnosti soudního rozhodování. Stěžovatel předpokládá, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť vynaložené náklady zajišťovaly účelnou ochranu jeho subjektivních práv, a měly mu být vzhledem k plnému úspěchu a jejich účelnosti nahrazeny. Dále stěžovatel uvádí, že měl povinnost se vyjádřit k odvolání vedlejšího účastníka. Jako žalovaná strana stěžovatel tuto situaci nezavinil, a proto považuje nepřiznání náhrady nákladů řízení za zásah do rovnosti stran ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadenou část rozsudku krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svou ústavní stížností především polemizuje se závěry krajského soudu o stanovení povinnosti nést náklady řízení. Krajský soud v tomto případě aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a konstatoval, že náklady uplatněné stěžovatelem byly vynaloženy neúčelně a jím poskytnuté vyjádření k odvolání nemělo žádný věcný přínos pro odvolací řízení. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelovo tvrzení o uložení povinnosti se k odvolání vyjádřit, není pravdivé. Z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti plyne, že okresní soud poskytl stěžovateli možnost se k odvolání vyjádřit, nikoli povinnost. Proto má příslušný dopis blíže k informaci o právech stěžovatele a lhůtě, ve které je může uplatnit, než ke stanovení nutnosti, jak je obvykle charakterizována právní povinnost. Nelze tedy v žádném případě hovořit o stanovení povinnosti, jak stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud také nemůže stěžovateli přisvědčit v selektivní interpretaci odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 2938/11 ze dne 16. 4. 2013 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS; viz http://nalus.usoud.cz). V tomto usnesení Ústavní soud nestanovil bezvýjimečnou povinnost řídit se při rozhodování o nákladech řízení vždy pouze úspěchem ve věci. Ústavní soud zde konstatuje obecné pravidlo, které vytváří vztah mezi náhradou nákladů řízení a úspěchem ve věci, a pravidlo speciální (zmiňovaný §150 o. s. ř.) pokrývající zvláštní okolnosti, které se mohou v některých řízeních vyskytnout. Ústavní soud opakovaně připomíná, že ustanovení §150 o. s. ř. nedává obecným soudům jakousi generální diskreci. Neznamená to však, že by jim neposkytoval vůbec žádný prostor pro posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele předvídaných občanským soudním řádem. Vždy je však nutno postupovat tak, aby využití zákonem poskytnutého prostoru nebylo výrazem libovůle, ale bylo spojeno s racionálním a přiměřeným, byť stručným, odůvodněním.
Při posuzování rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupuje Ústavní soud vždy zdrženlivě, neboť dle jeho názoru je toto rozhodování svěřeno obecným soudům. Rovněž je přesvědčen, že toto rozhodování je integrální součástí celého soudního řízení a samotné rozhodnutí o nákladech řízení obvykle nedosahuje intenzity znamenající - bez dalšího - porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 476/15 ze dne 20. 10. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 87/14 ze dne 30. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2643/15 ze dne 15. 9. 2015, případně stěžovatelem zmiňované, shora citované, usnesení sp. zn. I. ÚS 2938/11). Nejinak je tomu i v tomto případě. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se jedná o extrémní zásah do jeho práv, případně, že se odůvodnění příčí pravidlům logiky či představuje extrémní vybočení z principů spravedlnosti soudního rozhodování. Tyto výrazy reprezentují spíše nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, který však není dostatečným ospravedlněním pro zásah Ústavního soudu. Ten by v tomto případě znamenal vykročení z jeho, Ústavou České republiky svěřených, pravomocí, neboť posouzení důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. je v pravomoci soudů obecných. Krajský soud tuto pravomoc realizoval a své rozhodnutí odůvodnil, čímž zůstal v mezích vytvořených ústavním pořádkem České republiky. Byť je toto odůvodnění stručné a stěžovatel s ním nesouhlasí, je z pohledu kontroly ústavnosti dostatečné a nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu