ECLI:CZ:US:2016:4.US.24.16.1
sp. zn. IV. ÚS 24/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti insolvenčního správce Mgr. Petra Zapletala, právně zastoupeného Mgr. Sebastianem Machem, advokátem, se sídlem Sokolovská 352/215, 190 00 Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 sp. zn. 22 Co 334/2015, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2016, napadá stěžovatel, který je insolvenčním správcem dlužnice Hany Veselé (dále rovněž "insolvenční správce") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že předmětné rozhodnutí krajského soudu porušuje jeho základní právo na spravedlivý proces a na právní pomoc zejména tím, že rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 94/97 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 22 Co 334/2015 se zjišťuje:
Ve věci exekuce oprávněné obchodní společnosti Barlog Capital a. s., se sídlem Moulíkova 2238/1, Praha 5, IČ: 28210956, proti povinné Haně Veselé, pro pohledávku ve výši 11.600,- Kč s příslušenstvím, vydal soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček, Exekutorský úřad Praha 7, usnesení ze dne 8. 7. 2015 č. j. 101 Ex 7295/13-160, v němž bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto, že náklady exekuce činí 8 699,90 Kč včetně DPH a pod bodem II. výroku bylo rozhodnuto, že vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce ve výši 24 558,76 Kč se vydává insolvenčnímu správci Mgr. Petru Zapletalovi.
Proti uvedenému usnesení soudního exekutora podal insolvenční správce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2015 sp. zn. 22 Co 334/2015 tak, že změnil napadené usnesení soudního exekutora ve výrocích 1. a 2. tak, že soudní exekutor je povinen vydat výtěžek exekuce ve výši 33 258,36 Kč insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS 37567/2013.
Výše citované usnesení odůvodnil krajský soud poukazem na ustanovení §5, §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") a na ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Krajský soud dospěl k závěru, že vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadkyně, v dané věci tedy soudního exekutora.
K návrhu insolvenčního správce na přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že exekuční řízení v předmětné věci nekončí; rozhodování o nákladech řízení včetně rozhodování o nákladech exekuce podléhá zvláštnímu režimu (§88 odst. 1 exekučního řádu), přičemž podle §87 odst. 2 exekučního řádu náklady řízení oprávněnému hradí povinná, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz.
III.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že "Krajský soud... nijak nerozhodl o náhradě nákladů řízení a tento svůj postup odůvodnil pouze malou notickou na konci odůvodnění rozhodnutí, že vydáním vymoženého plnění exekuční řízení nekončí". V tomto údajném pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení základního práva na spravedlivý proces a na právní pomoc.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení exekučního řádu. Domnívá se, že vzhledem k tomu, že insolvenční správce v daném řízení "vystupoval v postavení povinného, který se bránil nezákonnému rozhodnutí exekutora", neměl soud aplikovat při rozhodování o nákladech řízení exekuční řád, nýbrž občanský soudní řád. Protože povinný byl v daném řízení zcela úspěšný, mělo prý být o nákladech řízení rozhodnuto dle ustanovení §142 o. s. ř. Stěžovatel pokládá za ústavně nekonformní, aby "úspěšná strana sporu byla bez případného řádného odůvodnění nucena nést náklady řízení".
IV.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a po zvážení obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost se vyznačuje řadou formálních nedostatků. Tak např. přiložená plná moc ze dne 16. 6. 2015 byla podepsána před vydáním napadeného rozsudku, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje. Takovou plnou moc Ústavní soud nemůže akceptovat jako vyhovující požadavkům §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jak vyplývá též z platné judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 403/01). Protože však ústavní stížnost byla Ústavním soudem beztak posouzena jako zjevně neopodstatněná, nevyzýval soudce zpravodaj stěžovatele k odstranění vady předložené plné moci.
Nedostatkem ústavní stížnosti je také to, že neobsahuje prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci a je založena pouze na polemice s aplikací podústavních zákonných norem. Zjevně nepřípadná je stěžovatelova námitka, že napadeným rozhodnutím mělo údajně dojít též k porušení základního práva na právní pomoc.
Hlavním důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti jsou však tato východiska ústavněprávního přezkumu, jež Ústavní soud ve své judikatuře konsistentně zastává:
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Stěžovatelem nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému excesivnímu interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05,). V posuzovaném případě neshledává Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o porušení stěžovatelových základních práv.
Při celkovém posouzení rozhodnutí obecného soudu, napadeného ústavní stížností, lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu