ECLI:CZ:US:2016:4.US.2404.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2404/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti INTERNATIONAL FLEX-TEX spol. s r. o., se sídlem Praha 7, Jateční 1531/31, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 1329/5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014 č. j. 7 Cmo 279/2013-363 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016 č. j. 23 Cdo 4550/2015-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 199 000 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 37 Cm 32/2008-350 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 199 000 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu ve věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci nebylo prokázáno, že žalovaný se jako společník stěžovatelky na její úkor obohatil a že by porušil smluvní či zákonnou povinnost, neboť povinnost zajišťovat řádné vedení účetnictví náleží jednateli, a nikoliv společníkovi společnosti s ručeným omezením. Odvolací soud se podrobně zabýval otázkou vzniku nároku na bezdůvodné obohacení, resp. nároku na náhradu škody, a konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdí, že jí vznikla škoda, musí ji prokázat, což se v dané věci nestalo. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolací soud interpretoval právní úpravu přípustnosti dovolání svévolně a v rozporu se svojí rozhodovací praxí tak, aby její dovolání mohl pro nepřípustnost odmítnout. Namítá, že dovolací soud postup soudů, které stěžovatelku nepoučily o jejím důkazním břemenu, označil za konkrétní vadu řízení, jež nemůže založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvádí, že se jedná o vadu řízení, která se týká otázky procesního práva, byť by se její řešení promítlo jen do postupu soudu v konkrétní věci a nebylo by významné pro rozhodovací činnost soudů obecně. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu pak vytýká, že její žalobu zamítly pro neunesení důkazního břemene, aniž by ji o tomto břemeni poučily. Důkazní břemeno kladené na stěžovatelku je navíc nepřiměřené, čímž byl porušen i požadavek rovnosti účastníků. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními a právním závěrem, že žalovaný nepřevzal předmětnou hotovost z pokladny stěžovatelky. Na podporu své argumentace stěžovatelka cituje z judikatury Ústavního soudu, týkající se otázky přístupnosti dovolání, charakteristik principu právního státu a rovnosti účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Stěžovatelčina polemika s rozhodnutím odvolacího soudu se týká otázky, zda unesla důkazní břemeno ohledně výše nároku, resp. s jeho zjištěním, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou částku převzal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodování o rozsahu dokazování a interpretaci důkazů spadá do výlučné pravomoci soudů. Ústavní soud může do procesu dokazování zasáhnout pouze ve výjimečných situacích, jakými je např. případ tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 či nález I. ÚS 2343/08) či extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
V projednávané věci ovšem Ústavní soud žádná srovnatelná pochybení soudů nezjistil. Odvolací soud srozumitelně objasnil svůj závěr o tom, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat vznik škody, resp. že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný převzal předmětnou částku. Za protiústavní nelze považovat ani skutečnost, že ji odvolací soud podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. Stěžovatelce byl totiž v řízení před civilními soudy poskytnut dostatečný prostor k prokázání tvrzených skutečností, který též - byť neúspěšně - využila. Závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene, ani absence poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., proto nemohou vést k závěru, že by řízení před obecnými soudy bylo jako celek nespravedlivé.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Z napadeného usnesení dovolacího soudu totiž vyplývá, že dovolací soud se pečlivě zabýval námitkami stěžovatelky. Objasnil, že její námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu v dané věci nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Upozornil, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou se stěžovatelka odvolává, se týká případů, kdy se dovolací soud vadami řízení zabýval jen proto, že dovolání bylo shledáno přípustným pro nesprávné právní posouzení věci podle o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012, který v ustanovení §242 odst. 2 dovolacímu soudu ukládal zabývat se vadami řízení i v případě, že dovolatel tyto vady v dovolání nenamítal. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2013, podle něhož dovolací soud v dané věci postupoval, je dovolací soud oprávněn přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze v případech, je-li dovolání přípustné.
Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mimo jiné i to, zda dovolatelka uplatnila relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, týkající se posuzování ústavní konformity přípustnosti dovolání, nelze tak považovat ve vztahu k dané věci za relevantní.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu