ECLI:CZ:US:2016:4.US.2415.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2415/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Ing. Václava Diviše, RNDr. Miroslava Diviše a společnosti Diviš & Diviš, v. o. s., se sídlem v Praze 8, Chráněná 69, zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5618/2015-99, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 30 Co 219/2015-87, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10 C 176/2013-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 22. 7. 2016 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelé domáhali postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), peněžité náhrady ve výši 1 140 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o zaplacení smluvní pokuty a v následném řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním evidentně vadného opravného prostředku. Pokud je tedy dovolání odmítnuto pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15).
Proti usnesení dovolacího soudu však stížnost nesměřuje, resp. stěžovatelé nezpochybňují způsob, jakým bylo o dovolání rozhodnuto, ani nerozporují závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání neobsahovalo předepsané náležitosti a trpělo proto takovými vadami, že muselo být právě pro tyto vady odmítnuto. Stížnost se omezuje na rozporování meritorních závěrů obecných soudů - konkrétně závěru, že dvě řízení, ve kterých podle stěžovatelů docházelo k průtahům, je nezbytné posuzovat společně - což je ve stížnosti explicitně zdůrazněno, avšak v této části ji Ústavní soud musel shledat nepřípustnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj