ECLI:CZ:US:2016:4.US.2458.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2458/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Natálie Lazárkové, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 163/185, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Co 447/2013 a postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 9/98, spojené s návrhem na přiznání práva na náhradu nákladů právního zastoupení vůči účastníkům řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2014, brojí stěžovatelka proti postupu obecných soudů v řízení o její žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o zaplacení částky 2 971 951 Kč, jež je vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 9/98, resp. v řízení o jejím odvolání proti rozsudku uvedeného soudu ze dne 20. 8. 2013 č. j. 42 C 9/98-551, jež je vedeno před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 39 Co 447/2013. Má totiž za to, že tímto postupem byla porušena její základní práva zaručená čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě konstatování porušení jejích základních práv se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost pokračovat v uvedeném řízení o náhradu mzdy a ukončit je v souladu se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinným do 31. 12. 2006. Zároveň navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení vůči účastníkům řízení.
2. Dne 9. 1. 1998 podala stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, kterou se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která ji byla dána dne 17. 11. 1997 jejím zaměstnavatelem, společností EGYM - European Golden Yacca Marketing, GUBAKO spol. s r. o. Moldava nad Bodvou, se sídlem v Moldavě nad Bodvou, nám. Mieru 12, Slovenská republika (dále jen "žalovaná"). Tou dobou měla tato společnost na území České republiky organizační složku. Stěžovatelka následně doplnila svou žalobu v tom smyslu, že se domáhá rovněž zaplacení částky 235 742 Kč s příslušenstvím, představující nevyplacenou mzdu za příslušné období.
3. V průběhu řízení o uvedené žalobě byl usnesením Krajského soudu v Košicích ze dne 14. 4. 2004 č. j. 6 K 10/03-22 prohlášen konkurz na majetek žalované.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 39 Co 478/2009-276 byl k odvolání stěžovatelky změněn původně zamítavý výrok o věci samé rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2009 č. j. 42 C 9/98-236 tak, že předmětná výpověď je neplatná. Dovolání proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2011 č. j. 21 Cdo 3733/2010-325. Obecné soudy ve věci rozhodovaly s více než desetiletým časovým odstupem od podání žaloby z důvodu, že v mezidobí bylo předmětné řízení přerušeno do ukončení soudního řízení ve věci neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané stěžovatelce žalovanou dne 5. 8. 1997, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 280/97.
5. Pokud jde o nárok na náhradu mzdy, usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 42 C 9/98-401 připustil Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu stěžovatelky změnu žaloby v tom smyslu, že se jí tato domáhá po žalované na náhradě mzdy zaplacení částky 2 973 951 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 20. 8. 2013 č. j. 42 C 9/98-551 následně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 235 742 Kč s příslušenstvím, a ve zbylé části, ve které se týkala částky 2 738 209 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto.
6. Správkyně konkurzní podstaty žalované Mgr. Eva Lutterová, advokátka se sídlem v Košicích, Lidické nám. 12, Slovenská republika, sdělila dopisem ze dne 8. 9. 2008 Obvodnímu soudu pro Prahu 4, že souhlasí s pokračováním soudního řízení ve věci sp. zn. 42 C 9/98 i po dobu, kdy byl na majetek žalované prohlášen konkurz. K výzvě tohoto soudu ze dne 5. 3. 2014 pak dopisem ze dne 26. 3. 2014 informovala, že stěžovatelka uplatnila v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Košicích pod sp. zn. 6 K 10/03 dva nároky. První z titulu neplatného okamžitého skončení pracovního poměru ve výši 248 058 Kč (10 234,88 €), druhý z titulu neplatné výpovědi z pracovního poměru ve výši 9 726,71 €. Oba tyto nároky správkyně popřela, načež byly uplatněny u soudu. První z nich byl později uznán na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Košicích. Řízení o druhém nároku nebylo doposud pravomocně skončeno. Závěrem svého sdělení správkyně nedala souhlas s pokračováním soudního řízení.
7. Poté, co bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 8. 2013 č. j. 42 C 9/98-551 postoupeno s příslušným spisem Městskému soudu v Praze, jej tento soud vrátil bez vyřízení s přípisem ze dne 2. 5. 2014 sp. zn. 39 Co 447/2013-598, v němž konstatoval, že podle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení, se účinky úpadkového řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty řídí právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná, tedy v daném případě českým právem. Řízení o pohledávce stěžovatelky proti žalované o náhradu mzdy tak bylo ze zákona přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který se aplikuje na předmětné konkursní řízení [§432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Jde totiž o pohledávku, kterou je třeba přihlásit do konkursu (§20 uvedeného zákona), a tudíž v řízení o ní nelze pokračovat ani na návrh. Závěrem dodal, že v řízení bude možné pokračovat po skončení konkursního řízení, jehož průběh je třeba sledovat. Po jeho skončení bude třeba rozsudek znovu doručit žalované a po uplynutí odvolací lhůty předložit věc znovu odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání.
8. Uvedený přípis byl zaslán stěžovatelce společně s přípisem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2014 č. j. 42 C 9/98-601, v němž bylo rovněž konstatováno přerušení řízení o její žalobě do skončení konkurzního řízení na majetek žalované ve Slovenské republice.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v postupu obecných soudů, které tím, že přerušily řízení o její žalobě, resp. o odvolání podaném v jeho rámci, dosáhly faktického ukončení tohoto řízení. Po skončení konkursního řízení totiž žalovaná zanikne bez právního zastoupení. Uvedený postup tak ve své podstatě brání uplatnění nároku stěžovatelky, v důsledku čehož je popřeno její právo, aby byla její záležitost projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem. Nadto se vůči žalované nedomůže ani nákladů právního zastoupení, jež byly nezbytné pro úspěšné uplatnění jejího nároku. V tomto ohledu byla přitom nucena sama vynaložit nemálo času a úsilí, a to vše na úkor pracovních aktivit, které by ji zabezpečily přiměřený starobní důchod. K porušení jejího základního práva dochází i vzhledem k celkové délce řízení, jež v době podání ústavní stížnosti činila 16 a půl roku.
10. K přerušení řízení podle stěžovatelky nemělo dojít již z toho důvodu, že oba účastníci řízení vyslovili souhlas s jeho pokračováním. Z důvodu kogentní povahy zákoníku práce nelze připustit ani hypotetický výklad (byť soudem neuváděný), že řízení o náhradě mzdy z neplatné výpovědi je novým řízením, ve vztahu k němuž se vyžaduje opětovný souhlas správkyně konkursní podstaty žalované. Ustanovení §61 zákoníku práce ostatně stanoví, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu náhradu mzdy.
III.
Vlastní posouzení
11. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
13. V dané věci brojí stěžovatelka proti postupu Městského soudu v Praze, který s ohledem na to, že na majetek žalované byl ve Slovenské republice prohlášen konkurs, nepokračuje v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované, resp. v řízení o odvolání proti rozsudku, jímž byla tato žaloba zamítnuta, neboť toto řízení považuje za přerušené ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Současně napadá i související postup Obvodního soudu pro Prahu 4. Přerušení řízení přitom zpochybňuje především z toho důvodu, že v jeho důsledku nemůže uplatnit svůj nárok ještě před skončením konkursu. Ústavní soud ovšem tuto námitku nepovažuje za důvodnou.
14. Smyslem přerušení řízení v dané věci je skutečnost, že vzhledem k prohlášení konkursu na majetek žalované se stěžovatelka může domoci uspokojení své pohledávky (fakticky) jen v případě, že ji uplatní přihláškou v konkursním řízení. Právě v něm bude následně posuzována pravost této pohledávky, a to s možností zahájení incidenčního sporu v případě jejího popření. Za této situace se tak pokračování v dosavadním soudním řízení ve věci žaloby stěžovatelky nejeví být účelné, byť lze připustit, že tento závěr nemusí - s ohledem na konkrétní průběh insolvenčního řízení - platit vždy (možnost pokračování v některých případech, rozhodne-li tak insolvenční soud, připouští §265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, nepřipouštěl ji však zákon o konkursu a vyrovnání). Bylo naopak žádoucí, aby stěžovatelka uplatnila svou pohledávku v konkursním řízení vedeném ve Slovenské republice, což také - jak vyplývá z vyjádření správkyně konkursní podstaty - učinila. V přerušení řízení z důvodu prohlášení konkursu tudíž nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jiných ústavních ustanovení.
15. Pokud jde o ostatní námitky, není pochyb, že pohledávka stěžovatelky na náhradu mzdy podle zákoníku práce se uplatňuje přihláškou v konkursu, a tedy, že se ve vztahu k řízení o ní uplatní §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. K přerušení řízení podle tohoto ustanovení přitom dochází ze zákona, aniž by byl podstatný souhlas či nesouhlas účastníků řízení s pokračováním řízení. Nadto Ústavní soud dodává, že i když se (v obecné rovině) lze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že soudní řízení jako celek trvá velmi dlouhou dobu, tato skutečnost za situace, kdy pokračování v řízení brání zákonná překážka, nemůže - v tuto chvíli - vést k závěru o bezdůvodné, potažmo svévolné, nečinnosti obecných soudů.
16. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledává v napadeném postupu obecných soudů "jiný zásah orgánu veřejné moci", v jehož důsledku by byla porušována ústavně zaručená práva stěžovatelky. Nezbylo mu tedy, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Rovněž přitom nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu