ECLI:CZ:US:2016:4.US.2473.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2473/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti B. L., zastoupené JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 25 Co 25/2016-945, spolu s návrhem na přednostní projednaní, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 8. 2015 č. j. 19 P 47/2014-740, kterým byla u nezletilého syna stěžovatelky nařízena střídavá péče tak, že ho svěřil do péče otce a dále upravil styk matky s nezletilým na každý sudý týden v roce od pátku 16 hodin do neděle 18 hodin. Dále zrušil výroky soudu o prázdninovém styku nezletilého s rodiči, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oběma rodičům a nezletilému uložil podrobit se rodinné terapii.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že o syna vždy dobře pečovala, syn k ní má úzký citový vztah, odebrání syna z její péče a nové prostředí u otce není v jeho zájmu. Otec matku dehonestuje. Nařčení otce, že je duševně nemocná, není pravdivé, neboť kromě úzkostných stavů u ní nebyly shledány žádné psychopatologické rysy. Otec bagatelizuje zdravotní problémy nezletilého, který trpí poruchou ADHD. Soud ani dostatečně nezohlednil nevhodné bytové poměry otce a okolnost, že s ohledem na očekávané narození dítěte v rodině otce nebude péče o nezletilého syna moci být dostatečně zabezpečena. Soud také bezdůvodně zrušil prázdninovou úpravu styku matky s nezletilým.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Odůvodňuje to princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, který má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To také odráží skutečnost, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro ni požadovanému výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování doplněné u odvolacího soudu, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí také vyplývá, že soud se řádně zabýval všemi námitkami stěžovatelky v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu rozhodl o svěření nezletilého do výhradní péče otce, neboť střídavá výchova se po dobu jejího nařízení neosvědčila jako vhodné řešení. Zejména poukázal na to, že matka se brání střídavé péči, nechápe úlohu otce v životě nezletilého jako rovnocenného rodiče, maří styk otce s dítětem. Její konfrontační postoj a neschopnost realisticky nahlížet na své jednání v důsledku zvýšené úzkostnosti vyhrocuje situaci mezi rodiči, která je přenášena na nezletilého a nevede k nastolení fungujícího režimu střídavé péče. Otec je přitom schopen zajistit nezletilému stabilní a klidné prostředí, v němž bude prospívat po stránce citové, rozumové a psychické. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že v důsledku opakovaných návštěv u lékařů, které se konají v době, kdy je nezletilý v péči matky, při vyloučení organických příčin zdravotních potíží běžnými metodami, přistupují lékaři k náročným invazivním vyšetřením, které nezletilého zatěžují. Opatrovníkem nezletilého, soudními znalkyněmi i zprávou pedagogicko-psychologické poradny bylo doporučeno, aby byl nezletilý svěřen do výchovy otce.
Zrušení výroku o prázdninovém styku matky s nezletilým odvolací soud odůvodnil s ohledem na stanovenou úzkostnost matky, dosud neprokázané podezření ohledně diagnózy Münchhausen by proxy, probíhající trestní šetření, v rámci kterého je zadán, avšak dosud nevypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie. Vzhledem k tomu, že doplnění řízení o úpravě styku vyžaduje rozsáhlé dokazování, které nelze učinit v rámci odvolacího řízení, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně.
Ústavní soud nemá z ústavního hlediska vůči závěrům odvolacího soudu žádné výhrady. Z odůvodnění je zřejmé, že soud velmi podrobně, citlivě a odpovědně zvažoval všechny okolnosti věci a při svém rozhodování byl v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte veden nejlepším zájmem dítěte, který musí být při rozhodování o úpravě výchovy prioritním hlediskem. Své závěry patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud i v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů a nová úprava by nebyla pro nezletilého traumatizující, ale naopak přínosná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu