ECLI:CZ:US:2016:4.US.2564.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2564/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného opatrovnicí E. M., právně zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 481/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 29 Cdo 4240/2014-263, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 5 Cmo 78/2014-242 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014 č. j. 23 Cm 204/2012-234, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. srpna 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je osobou těžce zdravotně postiženou, která trpí následky dětské mozkové obrny s těžkou kvadruspastickou formou, sekundární epilepsií s projevy velkých záchvatů, poruchou řeči a hlubokou mentální retardací. Má omezenou svéprávnost, přičemž jeho opatrovnicí byla ustanovena jeho matka, která o něj pečuje.
3. V řízení před Městským soudem v Praze (dále též "soud prvního stupně"), vedeném pod sp. zn. 23 Cm 204/2012, se stěžovatel domáhá vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by byla jeho otci uložena povinnost zaplatit mu směnečnou sumu 6 000 000 Kč s příslušenstvím. Současně navrhl, aby soud rozhodl o jeho osvobození od soudního poplatku ve výši 301 000 Kč. Jeho příjmy totiž měly v době podání žaloby sestávat z invalidního důchodu ve výši 9 345 Kč měsíčně, příspěvku na péči ve výši 12 000 Kč měsíčně, příspěvku na mobilitu ve výši 400 Kč a z výživného ve výši 50 000 Kč měsíčně, jehož hrazení se však měl jeho otec vyhýbat. Finanční prostředky pro žalobce byly ukládány na účet jeho matky, jehož zůstatek byl ke dni 30. září 2012 ve výši 202 893,30 Kč. S ohledem na své postižení nemá stěžovatel příjmy z pracovního nebo jiného obdobného poměru.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014 č. j. 23 Cm 204/2012-234 byl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zamítnut. Podle názoru tohoto soudu bylo totiž třeba při jeho posuzování přihlédnout nejen k poměrům žadatele, nýbrž celkovým poměrům jeho a jeho rodiny. V daném případě přitom považoval za zřejmé, že jeho matka je osobou vlastnící majetek několikanásobně převyšující výši soudního poplatku, pročež návrhu nemohl vyhovět, a to ani částečně. S tímto hodnocením se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který svým usnesením ze dne 1. července 2014 č. j. 5 Cmo 78/2014-242 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. S ohledem na nezbytné výdaje stěžovatele, související s jeho dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, konstatoval, že nebylo-li by jiných okolností, byly by dány podmínky přinejmenším pro snížení poplatku. Soud prvního stupně však správně poukázal na skutečnost, že poměry stěžovatele nelze posuzovat izolovaně od poměrů členů jeho rodiny, žijících s ním ve společné domácnosti, na jejichž životní úrovni se logicky podílí. Matka žalobce vlastní majetek v hodnotě dvou desítek milionů Kč, nepočítaje v to prostředky na účtech u peněžních ústavů, jejichž zůstatek se v roce 2012, tedy v době vzniku poplatkové povinnosti žalobce, pohyboval okolo 5 000 000 Kč; ohledně těchto prostředků ovšem nelze rozlišit, jaká část z nich náleží přímo žalobci, který nemá účty vedené na své jméno a jaká jeho matce. Na základě dohody o úpravě vzájemných majetkových vztahů ze dne 2. června 2008 měla být v období od 3. června 2008 do 22. června 2011 vyplacena matce stěžovatele částka 28 740 000 Kč.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. května 2015 č. j. 29 Cdo 4240/2014-263, neboť je neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud podle jeho názoru rozhodl v souladu s právními závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a usnesení ze dne 8. října 2013 sp. zn. 32 Cdo 1180/2013.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Posuzování jeho vlastní schopnosti uhradit soudní poplatek na základě finančních možností jeho matky zcela popírá smysl §138 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož z této diskreční pravomoci, která má zajistit rovný přístup k soudní ochraně každému bez ohledu na majetkové poměry, činí reálně nedosažitelný institut. Při hodnocení finančních poměrů jeho matky navíc nelze souhlasit s tím, že jsou mimořádně dobré. Matka bydlí se stěžovatelem a dalším nezletilým synem v bytě v osobním vlastnictví, přičemž z něj pochopitelně nemá žádné výnosy. Dále vlastní zánovní vůz VOLVO XC70 v hodnotě 100 000 Kč a automobil Volkswagen Multivan, který zakoupila v roce 2013 s přispěním státu na dopravu stěžovatele, pro jehož potřeby byl speciálně upraven. Vedle toho má investice v hodnotě 11 000 000 Kč v investičních fondech, kam investovala část majetkového vypořádání, tyto prostředky jsou však časově vázány a nemá k nim přístup. Jediné volné prostředky, kterými oplývá, jsou peníze na účtu u banky, kde úhrn zůstatků ke dni 17. září 2014 činil 2 200 000 Kč. Tyto peníze ovšem slouží k živobytí stěžovatele a jeho matky, přičemž s ohledem na výdaje související s péčí o něj jsou spotřebovávány velmi rychle. Neosvobozením od soudních poplatků měl být stěžovateli fakticky znemožněn přístup k soudní ochraně.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 204/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 1. října 2015 uvedl, že přijetí argumentace, podle níž žadateli mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků, když sice (mimo jiné) má sám (resp. jeho opatrovnice) investice v hodnotě 11 000 000 Kč v investičních fondech, by v konečném důsledku znamenalo popření základních zásad pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Dovolací soud neshledal důvod, pro který by v poměrech dané věci nebyly aplikovatelné závěry judikatury, jež je citována v odůvodnění jeho rozhodnutí.
9. Vrchní soud v Praze, jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 12. října 2015, se domnívá, že poměry stěžovatele nelze posuzovat izolovaně od poměrů osob, které mají vůči němu vyživovací povinnost. Podstatou stížnosti je podle jeho názoru bagatelizace příjmových a majetkových poměrů matky stěžovatele. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že disponuje prostředky, které jsou k zaplacení poplatku více než postačující, aniž by tím byla ohrožena výživa stěžovatele a úhrada nákladů spojených s jeho zdravotním omezením.
10. Městský soud v Praze, jenž se vyjádřil přípisem ze dne 24. listopadu 2015, zdůrazňuje, že jakkoliv je zdravotní situace tíživá, majetkové poměry stěžovatele a jeho rodiny jsou vysoce nadstandardní, a to jak v porovnání s průměrnými majetkovými poměry běžné populace, tak i - a ještě spíše - v porovnání s osobami těžce zdravotně postiženými, jejichž potřeby jsou obdobné jako u stěžovatele, avšak příjmové možnosti jsou významně horší. Doložené majetkové poměry umožňují stěžovateli soudní poplatek zaplatit, aniž by to mělo vážné dopady do jeho majetkové sféry.
11. Uvedená vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl reagovat. Ten této možnosti využil a ve své replice ze dne 10. prosince 2015 zopakoval hlavní části své argumentace a poukázal na to, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2015 č. j. 23 Cm 117/2013-172 mu bylo v jiném řízení, jehož předmětem bylo vydání směnky, přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Nadto dodal, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. května 2015 č. j. 19 P 9/2012-406 byl zamítnut návrh jeho opatrovnice, aby soud udělil souhlas s čerpáním částky 301 000 Kč z účtu stěžovatele k úhradě soudního poplatku. S ohledem na skutečně vysoké náklady, které si vyžaduje jeho zdravotní stav, by totiž vynaložení této částky mohlo ohrozit potřebnou rehabilitační a zdravotní péči o něj.
IV.
Vlastní posouzení
12. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
13. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr lze vztáhnout i na projednávanou ústavní stížnost.
14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při posuzování poměrů stěžovatele pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu adekvátně zohlednily majetkové poměry jeho matky. Učinily tak ovšem nikoliv s ohledem na její postavení opatrovnice, nýbrž z toho důvodu, že stěžovatel, vůči němuž má jeho matka vyživovací povinnost, se skutečně podílí na její životní úrovni a v tomto ohledu bylo lze důvodně předpokládat, že si - alespoň v době rozhodování soudů - mohl z jejího majetku zaopatřit prostředky na úhradu předmětného soudního poplatku. Aniž by tedy obecné soudy jakkoliv zlehčovaly situaci stěžovatele, jeho poměry vyhodnotily v tom smyslu, že předmětný soudní poplatek nepředstavuje překážku, která by mu fakticky bránila uplatnit jeho nárok u soudu. Jestliže za této situace nevyhověly jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a svůj závěr náležitě odůvodnily, pak v jejich rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených práv, zejména jeho práva na přístup k soudu, resp. soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu