ECLI:CZ:US:2016:4.US.2566.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2566/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M. advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, 370 01 České Budějovice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2016 č. j. 6 Co 643/2016-656 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2015 č. j. 13 P 75/2012-566 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo uvedené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") garantující, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány; dále právo uvedené v čl. 18 odst. 1 Úmluvy (oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte; základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo rodičů na péči a výchovu dětí a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči, práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, a právo na soudní a jinou právní ochranu).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci péče o nezletilou T. a nezletilého Š., rozhodl o návrhu otce na změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem a o návrhu matky T. K. na změnu úpravy styku otce s nezletilým dětmi a o zvýšení výživného pro obě nezletilé děti tak, že návrh otce zamítl (výrok I), upravil styk otce s nezletilými dětmi v době letních prázdnin (výrok II), zamítl návrh matky na změnu úpravy styku s oběma nezletilými dětmi (výrok III) a dále rozhodl o výživném pro nezletilého Š., na kterého je otec povinen dnem 1. 12. 2015 přispívat částkou 6 300,- Kč měsíčně (výrok IV) a zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilou T. (výrok V).
Otec se podaným návrhem domáhal, aby oba nezletilí byli svěřeni do střídavé péče svých rodičů, neboť měl za to, že jsou splněny podmínky střídavé péče (bydliště obou rodičů je v téže obci, došlo k upevnění citové vazby k otci, nezletilé děti mají dobrý vztah k jeho partnerce a polorodému sourozenci). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi oběma rodiči je velmi obtížná komunikace, probíhá řízení o návrhu na výkon rozhodnutí pro zmařené styky otce s dětmi, přičemž od poslední úpravy nedošlo k podstatné změně poměrů, které by odůvodňovaly vyhovění návrhu otce na změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem.
Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I, II, IV a V, přičemž uvedl, že otec nemá ke dni 24. 5. 2016 na zvýšeném výživném žádný nedoplatek (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně změnil v odstavci II a VI tak, že nově upravil styk otce s nezletilými dětmi v době letních prázdnin (výrok II).
III.
Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy podaným návrhem domáhal svěření obou nezletilých dětí do střídavé péče, neboť stávající úprava výchovných poměrů obou nezletilých dětí se mu prý jevila jako "nedostatečná a nekorespondující s nejlepším zájmem jeho dětí".
Stěžovatel se cítí být poškozen jak rozhodnutím soudů, tak i údajnými průtahy, k nimž prý docházelo v průběhu řízení a dále údajně vědomě mařenými styky s nezletilými dětmi ze strany matky nezletilých. Stěžovatel se rovněž snažil od Krajského soudu v Českých Budějovicích získat informace, z nichž by bylo zřejmé, v kolika případech z opatrovnických věcí rozhodovaných tímto soudem došlo ke svěření nezletilého dítěte (dětí) do střídavé péče obou rodičů na základě dohody rodičů a v kolika rozhodnutím soudu, resp. v kolika případech došlo k zamítnutí takového návrhu. Na jeho dotazy však nedostal stěžovatel uspokojivou odpověď. Krajský soud jen uvedl, že jím požadované údaje nejsou tímto soudem statisticky evidovány.
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud údajně při svém rozhodování zcela ignoroval kritéria, již dříve formulovaná Ústavním soudem v otázce střídavé péče, a údajně postupoval a rozhodoval podle svých vlastních kritérií, která jsou však prý v rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, neboť v projednávané věci byla naplněna všechna čtyři Ústavním soudem vymezená objektivní kritéria. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14.
Výhrady má stěžovatel i v nové úpravě styku během letních prázdnin v roce 2016, neboť soud nerespektoval jeho představy o kratších cyklech, v nichž bude trávit čas s oběma nezletilými, oproti delším, desetidenním cyklům stanoveným soudním rozhodnutím.
Stěžovatel je přesvědčen, že i přes nefunkční komunikaci mezi rodiči mělo být jeho návrhu vyhověno, neboť původ této nepříznivé situace prý není v žádném případě v jeho osobě či jednání, ale je to naopak výhradně matka, která svou neochotou k uzavření mimosoudní dohody brání stěžovateli v realizaci jeho rodičovských práv.
Oba obecné soudy prý tak rozhodly na základě "ničím nepodložených a neprokázaných" skutečností, čímž se dopustily libovůle.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho návrh vyřídil mimo stanovené pořadí, a to s ohledem na zájem nezletilých dětí na rodičovské péči.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval zkoumáním, zda podaný návrh splňuje formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je tedy možné se jím zabývat. Protože k negativnímu závěru nedospěl, mohl pokračovat v řízení.
V.
Po zvážení námitek stěžovatele, zejména jeho tvrzení o porušení výše označených ústavně zaručených práv ve vztahu k namítaným vadám řízení a napadeným rozhodnutím, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a jestli lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé péče vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé péče musí obecné soudy zvažovat individuální okolnosti každého případu a zohlednit, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče.
Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte zpravidla vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec. Oba rodiče se nezastupitelným způsobem podílejí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte tedy nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010).
Střídavou péči je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014).
Střídavou péči však nelze aplikovat vždy a za všech okolností, přičemž její uplatňování v rozhodování soudů není právě s ohledem na značnou míru individuálních okolností každého případu, normou. Stěžejním hlediskem při rozhodování soudů je totiž zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že tímto hlediskem se oba soudy řídily a při zvažování alternativy střídavé péče vycházely nejen z aktuálních možností a podmínek obou rodičů, ale především z konkrétních kladných i záporných následků takové úpravy na obě nezletilé děti. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o dva zásadní závěry. Od posledního rozhodování o úpravě styku s nezletilými dětmi v roce 2014 nenastala podstatná změna poměrů, která by odůvodňovala změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem ať již tak, že by byly svěřeny do střídavé péče, či do výlučné péče rodičů. Dalším závažným důvodem byla prokázaná velmi problémová komunikace mezi rodiči, přičemž důvody jsou na straně obou rodičů, tedy nikoli jen na straně matky, jak se vždy snaží tvrdit stěžovatel. I když oba rodiče navštěvovali krizové centrum, kde s nimi byla právě tato otázka dlouhodobě řešena, výsledky se však dosud nedostavily.
Obecné soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu rovněž relativní krátkodobost navázaného vztahu stěžovatele s nezl. Š. a skutečnost, že obě nezletilé děti prošly v rozhodném období podstatnými změnami v dosavadním životě (nezl. T. započala se školní docházkou a nezl. Š. navštěvuje mateřskou školu). Závěru soudů, že je v nejlepším zájmu nezletilých stabilita stávajícího výchovného prostředí, nelze z hlediska ústavně právního nic vytknout.
Podle názoru Ústavního soudu je odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobné a z hlediska platné judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, mu nelze cokoli vytknout.
Nemůže obstát ani stěžovatelova námitka, že obecné soudy nerespektovaly princip legitimního očekávání a porušily právo na předvídatelnost soudního rozhodování. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12 nebo usnesení II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013), o nepředvídatelné rozhodnutí jde tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze. Poukázat je třeba především na skutečnost, že stěžovatel sám byl v počátku řízení ochoten uzavřít s matkou nezletilých dohodu, na jejímž základě by obě nezletilé děti byly svěřeny do výlučné péče matky a stěžovateli by byl upraven odpovídající styk s nimi.
Ústavní soud způsob, kterým soudy vymezily zájem nezletilých dětí, považuje za dané situace za ústavně konformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se danou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených, případně i nenavržených, důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4609/12 ze dne 11. 11. 2013).
Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je namístě připomenout, že taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že jakkoliv mohou být obecné soudy při úpravě styku rodičů a dětí vedeny těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách, aby bez patřičné snahy obou rodičů vytvořily dítěti harmonické výchovné prostředí, jelikož toto se vždy primárně odvíjí od vztahů mezi rodiči. Této své zodpovědnosti by si tedy oba rodiče měli být vědomi a tomu by také měli přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení k vytvoření optimálního výchovného prostředí pro své děti.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r .
předseda senátu Ústavního soudu