ECLI:CZ:US:2016:4.US.2594.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Cieslara, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2015 č. j. 16 Co 153/2015-301, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že toto usnesení porušuje jeho základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 26 C 90/2011 - 222 rozhodl, že OKD, a.s. (dále též "vedlejší účastník") je povinna stěžovateli zaplatit náhradu škody na zdraví spolu s úrokem z prodlení, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku (výrok I). Dále okresní soud stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost platit peněžitý důchod (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). V odůvodnění k předběžné vykonatelnosti rozsudku okresní soud uvedl, že příjmy stěžovatele jsou nižší než jeho výdaje. Z tohoto důvodu mu hrozí ztráta bydlení, propadnutí zástavy, tj. nemovitosti, kterou stěžovatel zajistil poskytnutý úvěr, což pro soud představuje nebezpečí těžko nahraditelné či značné újmy ve smyslu ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že vedlejší účastník je silný ekonomický subjekt, a tudíž mu nehrozí značná újma vyvolaná předběžnou vykonatelností rozsudku.
Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výroku I změnil tak, že změnil lhůtu k plnění na tři dny od právní moci rozsudku okresního soudu. V odůvodnění krajský soud uvedl, že případné propadnutí zástavy, kterou je úvěr zajištěn, nepředstavuje nebezpečí újmy těžko nahraditelné nebo značné ve smyslu ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud k tomu konstatoval, že si stěžovatel může opatřit jiné, dostupnější, bydlení.
Ve skutkové i právní argumentaci krajského soudu ke zrušení předběžné vykonatelnosti prvoinstančního rozsudku spatřuje stěžovatel extrémně nesprávnou aplikaci podústavního práva, tedy ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud, dle názoru stěžovatele, vyšel z extrémně nesprávně zjištěného skutkového stavu tím, že nekriticky přijal argumentaci vedlejšího účastníka o finanční nezodpovědnosti stěžovatele. Rozhodování krajského soudu považuje stěžovatel za procesně vadné a rozporné s literou, duchem i smyslem občanského soudního řádu. Podle stěžovatele byl postup krajského soudu, kterým samostatně rozhodl o předběžné vykonatelnosti bez jednání a bez provedení dokazování, procesně vadný. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že odvolací soud nebyl oprávněn hodnotit důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž by provedl dokazování v rámci ústního jednání. Tím měl krajský soud připravit stěžovatele o možnost vyjádřit se k důkazu, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl. 36 Listiny. V závěru své argumentace stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a vytvořil tím na něj tlak, aby urychleně došlo k meritornímu rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhoval přednostní projednání ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu a odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další řádnou odvolací instancí. Nemá proto v zásadě pravomoc zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tento princip lze prolomit pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je proto záležitostí obecných soudů.
Proto i hodnocení splnění podmínek pro aplikaci ustanovení §162 odst. 2 o. s. ř. náleží primárně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případě jejich vykročení z mezí daných ústavním pořádkem České republiky. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Krajský soud řádně a konzistentně vysvětlil, proč dospěl k odlišným právním závěrům, než soud nalézací. Ústavní soud k tomu připomíná, že se v tomto případě nejedná o odlišné hodnocení důkazů, a tedy o porušení principů stanovených ustanovením §213 o. s. ř. a zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015). Jedná se spíše o vyvození odlišného právního závěru na základě stejných skutkových zjištění (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/13 ze dne 30. 10. 2014). Posouzení těchto podmínek a vyvození právních závěrů je plně v pravomoci obecných soudů, v tomto případě krajského soudu. Ten ve svém rozhodování nejednal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ani se nedopustil svévole, což by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13), navzdory tvrzení stěžovatele. Na závěr Ústavní soud připomíná, že jeho zásah není určen k vyvíjení tlaku na obecné soudy. Takové pojímání jeho role by bylo v rozporu s dělbou moci a s ústavními základy jeho existence.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu a jeho rozvrhu práce (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu