ECLI:CZ:US:2016:4.US.2603.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2603/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Brno, Orlí 36, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2015 č. j. 36 Co 73/2015-588, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 8, čl. 10, čl. 31 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku, kterými bylo rozhodnuto, že matka je povinna umožnit otci telefonický styk s nezletilým synem každý týden v pondělí od 16:15 hod. do 16:45 hod. a ve čtvrtek od 16:00 hod. do 16:30 hod.
Stěžovatelka namítá, že soud svým rozhodnutím fakticky nastolil stav, který je v hrubém rozporu se zájmy nezletilého i stěžovatelky, podstatnou měrou je omezuje ve svobodném rozhodování a je toliko potvrzením svévolného šikanozního jednání ze strany otce nezletilého. Telefonický styk, kterého se otec v soudním řízení domáhal, nebyl dosud od právní moci napadeného rozhodnutí nikdy uskutečněn, a to výlučně a jen z důvodu absence aktivního jednání a zájmu o nezletilého ze strany otce. Nezletilému je bráněno realizovat zájmovou činnost-výuku piana a hudební nauky, je vytržen ze svých sociálních vazeb a své zájmové činnosti z důvodů "telefonického styku s otcem", čímž je narušováno jeho duševní zdraví.
Dále stěžovatelka namítá, že od února 2015 se ani nerealizoval jediný styk s nezletilým synem, a to bez jakéhokoliv předešlého nebo následného upozornění nebo odůvodnění. Takové jednání otce způsobuje stěžovatelce komplikace při organizování volného času a především dochází k narušování psychické integrity nezletilého, jemuž jednání otce způsobuje citovou újmu a fakticky dochází k postupnému odcizování otce a nezletilého.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že nehodlá bránit osobnímu ani telefonickému styku otce s nezletilým. S ohledem na povinnou školní docházku a mimoškolní zájmové aktivity by navrhovala upravit kontakt otce s nezletilým spíše v pozdějších hodinách a uložení povinnosti otci tento kontakt předem potvrdit.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v konkrétním případě nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené platí i pro projednávanou věc, jejíž podstatou zůstává pouze polemika stěžovatelky ohledně úpravy časového rozvrhu telefonického styku otce se synem a vyjádření nesouhlasu s nezájmem otce o syna.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, do níž ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procesní prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.
V projednávané věci má však stěžovatelka v rámci řízení u civilních soudů k dispozici další prostředky nápravy situace popsané v ústavní stížnosti (návrh na změnu úpravy styku), a to tím spíše, že k telefonickému ani osobnímu styku otce se synem fakticky nedochází. Úkolem Ústavního soudu nemůže být přezkoumávat vhodnost úpravy telefonického styku nezletilého s otcem či dokonce určovat vhodný časový rozvrh takovéhoto styku. Tvrzené potíže spočívající v organizační náročnosti zajištění předpokládaného telefonického styku navíc svou intenzitou ani nemohou dosahovat porušení shora citovaných základních práv. Stejně tak Ústavní soud nemůže otci nařizovat, aby realizoval styk v rozsahu stanoveném soudy.
K přípisu matky, doručenému Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2016, Ústavní soud dodává, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 19 P 195/2013, vydaný v mezidobí od podání ústavní stížnosti, není podle petitu návrhu předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Zejména je však na obou rodičích, aby v zájmu syna "normalizovali" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu