ECLI:CZ:US:2016:4.US.2615.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2615/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karlovarského kraje, Závodní 353/88, Karlovy Vary, za který jedná JUDr. Martin Havel, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2015 č. j. 64 Co 164/2015-136 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 2. 2015 č. j. 10 C 63/2014-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy; čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 10 C 63/2014 vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník 1. - Město Aš - (dále jen "vedlejší účastník") se žalobou ze dne 28. 2. 2014 podanou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal po stěžovateli, jako žalovaném 1., a Krajské správě a údržbě silnic Karlovarského kraje, jako žalovaném 2., zaplacení částky 38 890,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady nákladů, které vynaložil na odstranění stromů z pozemku č. x v katastrálním území Aš. Vedlejší účastník svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaný 1., jakožto vlastník uvedeného pozemku, a žalovaný 2., jakožto správce pozemku, měli povinnost pečovat o stromy rostoucí na tomto pozemku, a protože s ohledem na havarijní stav stromů hrozila značná škoda, zakročil vedlejší účastník v rámci prevenční povinnosti tak, že stromy pokácel a odklidil.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 10 C 63/2014-43 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Soud vycházel z toho, že stromy se nacházely v průjezdním úseku silnice ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "silniční zákon"), neboť stály v zastavěném území Města Aš. Podle §14 odst. 1 písm. b) silničního zákona proto nebyly ani součástí ani příslušenstvím průjezdního úseku silnice, a tedy ani ve vlastnictví stěžovatele. Silniční zákon je podle soudu prvního stupně lex specialis ve vztahu k §120 odst. 1 občanského zákoníku i ve vztahu k zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinnost žalovaných nahradit vedlejšímu účastníkovi vynaložené náklady nelze dovodit.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 9. 2014 č. j. 64 Co 132/2014 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že silniční zákon není lex specialis ve vztahu k §120 odst. 1 občanského zákoníku, který se proto plně uplatní. Odvolací soud v této souvislosti upozornil na skutečnost, že je třeba rozlišovat silnici a pozemek, na němž se silnice nachází. Silniční zákon pouze stanoví, že vegetace podél průjezdního úseku silnice není příslušenstvím ani součásti silnice, nijak ale neupravuje, kdo je jejím vlastníkem. Podle názoru odvolacího soudu, jde o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice, a, byť tvoří součást veřejně zeleně ve smyslu obecního zřízení, je povinen se o ni starat její vlastník, a tím je vlastník pozemku, na kterém vegetace roste, což je v daném případě stěžovatel.
Soud prvního stupně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 38 890,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve vztahu k žalovanému 2. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - V.). V souladu s právním závěrem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že na posuzovanou věc je třeba aplikovat §417 odst. 1 občanského zákoníku. Povinnost vedlejšího účastníka uspokojovat potřeby svých občanů zahrnuje podle soudu prvního stupně také povinnost jednat tak, aby občanům škoda nevznikala. V daném případě bylo prokázáno, že ze všech odstraněných stromů hrozilo vylomení větví a následný pád, a že kvůli zajištění bezpečného užití komunikace bylo třeba odstranit i pařezy. Vedlejší účastník měl tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to proti tomu, v jehož zájmu jednal, tedy proti vlastníku předmětných stromů, jímž byl stěžovatel. Soud se zároveň zabýval námitkou nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2., a to zejména ve světle názoru odvolacího soudu, podle kterého je třeba rozlišovat silnici a pozemek, na němž silnice leží. Soud zjistil, že z výpisu z katastru nemovitostí sice vyplývá, že žalovaný 2. měl pozemek ve své správě, z veřejně přístupné zřizovací listiny žalovaného 2. je však zřejmé, že úkolem žalovaného 2. je správa a údržba pozemní komunikace. V důsledku rozlišení pozemku a pozemní komunikace (silnice) dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel má jakožto vlastník povinnost pečovat o předmětné stromy; žalovaný 2. má však za úkol spravovat a udržovat pozemní komunikaci, jejíž součásti v souladu s §14 silničního zákona silniční vegetace není. Z uvedeného důvodu není žalovaný 2. osobou, na místo níž odvracel vedlejší účastník hrozící škodu, a tedy ani osobou ve sporu pasivně legitimovanou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně se odvolal vedlejší účastník, a to proti výroku o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2., a stěžovatel proti vyhovujícímu výroku. Stěžovatel v odvolání trval na svém názoru, že o stromy v průjezdním úseku silnice se má starat obec, nikoli jejich vlastník.
Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., II., a V., změnil výrok IV. o náhradě nákladů řízení žalovaného 2. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S odkazem na své původní rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že vlastníkem stromů je vlastník pozemku, z něhož stromy rostou, tedy v daném případě stěžovatel, a je to právě vlastník, kdo má povinnost se o stromy starat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání neuvedl žádné nové argumenty, odvolací soud odkázal na závěry svého předchozího rozhodnutí. Dodal dále, že otázka kompenzace vlastníka stromů za jejich veřejné užívání či za uložení určitých povinností je až otázkou sekundární, následnou, jejíž řešení nemá vliv na řešení otázky, o kterou jde v daném řízení. Pokud tedy stromy hrozily způsobit škodu, měl stěžovatel povinnost učinit taková opatření, aby škodě zabránil. Jestliže, jak zjistil soud prvního stupně, to místo něj učinil vedlejší účastník, pak má vedlejší účastník právo na náhradu vynaložených nákladů, ať již podle §419 nebo konkurujícího §742 občanského zákoníku. Výrok, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k této náhradě, je tedy podle odvolacího soud správný.
Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný 2. není vlastníkem pozemku, na kterém stromy rostou, a proto jeho povinnost starat se o stromy by musela vyplývat z jiného institutu, než je vlastnictví. Zatímco vedlejší účastník se domnívá, že žalovaný 2. má předmětné stromy ve správě, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2. tyto stromy ve své správě nemá.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a rozebírá obsah napadených rozhodnutí. Opakuje námitky, které uplatnil již v odvolacím řízení. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů, že o předmětnou silniční vegetaci je povinen se starat její vlastník, kterým je vlastník pozemku, na kterém vegetace roste, tedy v daném případě stěžovatel. Podle stěžovatele má povinnost pečovat o tuto vegetaci vedlejší účastník, a to v rámci výkonu samostatné působnosti obce podle ustanovení §7 a §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen "zákon o obcích". Na podporu svého názoru stěžovatel především cituje právní závěry a interpretace příslušných předpisů obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 2 As 164/2014. Podle stěžovatele z tohoto rozhodnutí vyplývá, že §14 odst. 1 písm. b) silničního zákona je lex specialis k §120 odst. 1 občanského zákoníku a předmětný pozemek je veřejných prostranstvím ve smyslu §34 zákona o obcích. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník nemá právo požadovat proplacení nákladů, které měl vynaložit v souvislosti s péčí o vegetaci, konkrétně nákladů spojených s pokácením stromů a odstraněním pařezů, neboť to odporuje právní úpravě i judikatuře. Vytýká soudům, že se odchýlily od dosavadní judikatury, pokud jde o interpretaci a aplikaci relevantních právních norem, a případ posoudily po právní stránce odlišně, aniž by pro takový postup existoval právně relevantní důvod. Vydáním napadených rozhodnutí mělo tak dojít k narušení principu právní jistoty stěžovatele, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo a principu rovnosti. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04. Podle stěžovatele je výklad právních norem v napadených rozhodnutích opačný ve vztahu k výkladu, který Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3639/10 shledal za ústavně konformní. Podle stěžovatele výklad obecných soudů dále odporuje vůli zákonodárce plynoucí z aktuálního legislativního procesu ohledně novely zákona o pozemních komunikacích.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k ústavní stížnosti. Ten odkázal na právní závěry svého napadeného rozhodnutí a doplnil, že §35 odst. 2 zákona o obcích upravuje jen veřejnou správu (vymezuje samostatnou působnost obce) a nestanoví, jakou má obec vykonávat mimo-správní, nevrchnostenskou činnost. Z výkladu stěžovatele by bylo možné dovozovat, že když obec může vyhláškou regulovat sečení trávy na soukromých pozemcích, tak má také povinnost trávu sama sekat. Krajský soud dále ve svém vyjádření uvedl, že obec má povinnost naplňovat důvod své existence jednak prostřednictvím toho, že je právnickou osobou, čehož může využívat při správě vlastního majetku; jednak pomocí vyhlášek. Ty však mají regulovat jednání další osob, resp. nejen obce samotné; odpovědnost obce v tomto ohledu spočívá "pouze" v tom, že pokud okruh společenských vztahů takovouto normou nereguluje, reguluje nesprávně nebo rezignuje na kontrolu jejího dodržování a z tohoto důvodu vznikne újma třetím osobám, mohla by pak podle okolností připadat v úvahu odpovědnost obce za újmu (čímž by však nebyla vyloučena "přímá" odpovědnost osoby, která újmu svým bezprostředním jednáním způsobila). Podle krajského soudu by ze stěžovatelovy interpretace §35 odst. 2 zákona o obcích vyplývalo, že obec může již na základě tohoto ustanovení nakládat s cizími věcmi, tedy zasahovat do cizího vlastnického práva. Krajský soud také konstatoval, že neexistuje žádná konstantní judikatura a názory stěžovatele lze podpořit pouze třemi z jím uvedených rozhodnutí, kdy jen jedno z nich vydala vrcholná soudní instance sjednocující judikaturu - NSS. Krajský soud uzavřel, že důvody jeho rozhodnutí jsou v napadeném rozsudku jasně uvedeny a důvody rozhodnutí, jichž se stěžovatel dovolává, nevyvracejí, ale míjejí se s nimi. Jde tedy jen o to, které důvody jsou přesvědčivější a ve svém souhrnu konformnější s právním řádem a zda hovoří pro změnu judikatury.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Jen v takto omezeném rozsahu pak Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří opakovaná polemika stěžovatele se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů, pokud jde o právní názor na to, kdo je povinen pečovat o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice. Ústavní soud k této polemice především uvádí, že napadená soudní rozhodnutí jsou řádně a dostatečně srozumitelně odůvodněna; včetně vypořádání se s odkazy stěžovatele na judikaturu civilních a správních soudů. Lze také souhlasit s názorem odvolacího soudu, že k otázce povinnosti náhrady nákladů vynaložených na péči o silniční vegetaci neexistuje jednotná judikatura.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úlohou není sjednocovat judikaturu soudů či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a interpretace učiněná soudy není svévolná či rozporná s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
V posuzovaném případě výklad aplikovaných ustanovení silničního zákona, zákona o obcích a občanského zákoníku ve vztahu k čl. 11 odst. 3 Listiny považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Názor odvolacího soudu, že o silniční vegetaci podél průjezdního úseku silnice, byť tvoří součást veřejné zeleně, je povinen se starat její vlastník, kterým je vlastník pozemku, na kterém vegetace roste, Ústavní soud považuje za souladný z ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 11 odst. 3 Listiny, podle které vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Ústavní soud navíc považuje za vhodné pro úplnost uvést, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3639/10, na které stěžovatel odkazuje, Ústavní soud konstatoval, že neshledal pochybení soudů z hlediska extrémní interpretace právních přepisů, avšak závěr, podle kterého je obec povinna hradit náklady vynaložené při péči o silniční vegetaci, z něj nelze dovodit, jak tvrdí stěžovatel.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu