ECLI:CZ:US:2016:4.US.2628.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2628/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti CF FLOP, s.r.o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 5172/2014-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014 č. j. 51 Co 236/2014-79, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2014 č. j. 10 C 171/2012-61. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 461 745 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatelka domáhala jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že ji soudy nevyzvaly, aby dovolání doplnila o advokátem vlastnoručně sepsané dovolání.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 2, z něhož zjistil, že rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v plném rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen "o. s. ř."), dovolání odmítl.
Stěžovatelka nebyla při podání dovolání zastoupena advokátem, jak vyžaduje ustanovení §214 odst. 1 věty první o. s. ř. V následně předložené plné moci ze dne 18. 10. 2014 zvolená advokátka stěžovatelky uvedla, že "plnou moc přijímá a s podaným dovoláním se ztotožňuje".
Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z ustanovení §214a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit podáním vlastním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. Nejvyšší soud vysvětlil, že k podání učiněnému samotným účastníkem řízení v uvedeném rozsahu nepřihlíží. Podle Nejvyššího soudu již není - vzhledem ke změně právní úpravy - použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním ztotožňuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 26 Cdo 1121/99). Posuzované dovolání proto podle Nejvyššího soudu nesplňovalo podmínku stanovenou v §241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu. K podání samotné dovolatelky ze dne 17. 10. 2014 tak nebylo možno přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž se vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Ústavní soud si vyžádal též vyjádření účastníka řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že použití §43 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je třeba účastníka vyzvat, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, jež neobsahuje všechny náležitosti, nelze v dovolacím řízení použít (srov. §243b část věty za středníkem o. s. ř.). Povinnost uvést v dovolání všechny podstatné náležitosti tíží dovolatele a soudy ho nevyzývají, aby dovolání doplnil nebo opravil. Neobsahuje-li dovolání podstatné náležitosti, mezi které patří i vymezení dovolacího důvodu nebo rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, Nejvyšší soud je bez dalšího odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud dále uvedl, že nedošlo ke změně judikatury, jak se domnívá stěžovatelka, ale ke změně právní úpravy, čehož by si stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně měla být vědoma. S účinností od 1. 1. 2013 byl do občanského soudního řádu vložen mj. §241a odst. 5, podle kterého se nepřihlíží k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř. Tato změna měla za účel posílení principu povinného zastoupení dovolatele advokátem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníka řízení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání, protože právní zástupce se (v rozporu s §241a odst. 5 o. s. ř.) pouze ztotožnil s podaným dovoláním, již Ústavní soud aproboval ve svých odmítacích usneseních sp. zn. I. ÚS 2634/15 a I. ÚS 2710/15. Obě usnesení se týkala dovolání podaného jednatelem stěžovatelky, který volil při dovolání stejný postup jako stěžovatelka, resp. její právní zástupce. Ústavní soud v daném případě nenalezl důvod, aby se odchýlil od dosavadní judikatury, na kterou v podrobnostech odkazuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu