ECLI:CZ:US:2016:4.US.2641.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2641/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Tomáše Sováka, zastoupeného JUDr. Martinem Reichlem, advokátem se sídlem Pardubice, K Vinici 1901, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. 13 To 179/2015 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 2 T 43/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo na základě odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí rozhodnuto, že obžalovaná A. L. je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 123 539,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl stěžovatel, který vystupoval v trestním řízení v pozici poškozeného, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu oprávnění, včetně práva navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobnou škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10).
V posuzovaném případě ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudu nalézacího přiznalo stěžovateli pouze zčásti nárok na náhradu škody a ve zbytku jej odkázalo na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze pokládat za konečné v tom smyslu, že by vylučovalo použití jiných prostředků k ochraně práva. Vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat nejen v adhezním trestním řízení, nýbrž též cestou řádného občanskoprávního soudního řízení. Teprve v případě, kdy by taková možnost neexistovala, byl by v souladu s principem subsidiarity Ústavní soud povolán k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele. Kasační zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen v případě, když stěžovatel již nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3875/14 nebo již zmiňované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Ústavní stížnost je proto třeba pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj