ECLI:CZ:US:2016:4.US.2677.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2677/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Jiřím Gabrielem, advokátem se sídlem Brno, Koliště 1909/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 30 Cdo 5252/2015-95, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2015 č. j. 35 Co 264/2015-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2015 č. j. 20 C 86/2015-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. srpna 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. června 2015 č. j. 20 C 86/2015-44 byla odmítnuta žaloba ze dne 7. května 2015, doplněná podáním ze dne 1. června 2015, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup státu. Tento postup měl spočívat v tom, že mu nebylo řádně doručeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. října 2012 č. j. 23 E 651/2012-11, kterým byl podle vykonatelného výkazu nedoplatků finančního úřadu nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a rozhodnuto o povinnost zaplatit soudní poplatek. Podle soudu prvního stupně bylo povinností stěžovatele konkretizovat rozhodnutí nebo postup, v jehož důsledku mělo být zasaženo do jeho práv, a sdělit, jaké částky se domáhá a co tato částka představuje. Vedle částky, kterou požadoval jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, měl rovněž uvést, v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi nesprávným či nezákonným postupem orgánu státu a vzniklou škodou, a za tímto účelem předložit nebo označit důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Stěžovatel byl v tomto ohledu poučen usnesením tohoto soudu ze dne 22. května 2015 č. j. 20 C 86/2015-37, jímž byl současně vyzván k doplnění svého návrhu ve stanovené lhůtě. Jeho návrh nicméně ani po doplnění nesplňoval náležitosti požadované občanským soudním řádem, konkrétně jeho §42 odst. 4 pro podání a §79 odst. 1 pro návrh na zahájení řízení. Nadále nebylo zřejmé, jaká konkrétní škoda a v důsledku jakého nesprávného úředního postupu či jakého nezákonného rozhodnutí měla žalobci vzniknout, ani okolnosti mající za následek vznik nemajetkové újmy.
3. Usnesení soudu prvního stupně, kterým byla odmítnuta žaloba, bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2015 č. j. 35 Co 264/2015-50. Následně podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 30 Cdo 5252/2015-95.
4. Stěžovatel uvádí, že v době podání žaloby byl osobou v hmotné nouzi s příjmem existenčního minima, tedy 2 200 Kč. Žalobu si sepsal sám, podle svých schopností a možností, soud prvního stupně ji však (společně s doplněním) vyhodnotil jako nesplňující základní náležitosti. Vzhledem k tomu, že u něj byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jej tedy měl soud prvního stupně poučit o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce. Tomuto soudu mělo být zřejmé, že stěžovatel není schopen vytvořit bezvadné podání, a to tím spíše, že trpí psychickými problémy, což doložil ve svých podáních.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými usneseními a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 86/2015, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zároveň zjevně neopodstatněná.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že mu ze strany soudu prvního stupně nebylo poskytnuto náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že poučovací povinnost soudu podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" [srov. nález ze dne 4. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2000 (N 137/28 SbNU 195), usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2237/08 či usnesení ze dne 21. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 341/12]. Tato poučovací povinnost je vztažena jen k těm účastníkům řízení, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu. K jejímu porušení přitom může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2237/08 nebo usnesení ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2376/10).
8. Ze skutečnosti, že stěžovatel byl v dané věci poučen toliko o nutnosti odstranění vad podání, a nikoliv též o možnosti požádat o ustanovení zástupce, nelze dovozovat, že by řízení o jeho žalobě nedostálo požadavkům spravedlivého procesu. Jak je Ústavnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, stěžovatel byl v minulosti (a stále je) účastníkem řady soudních řízení, nepochybně se alespoň základně orientuje v problematice soudního řízení a v některých řízeních žádal o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce (viz řízení o ústavních stížnostech stěžovatele vedená např. pod sp. zn. I. ÚS 1617/16 nebo II. ÚS 2521/16, v nichž se domáhal zrušení právě rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno takovýmto žádostem). Lze tedy předpokládat, že stěžovatel byl schopen v řízení uplatňovat svá práva, jakož i, že si byl vědom možnosti požádat o ustanovení zástupce. Za této situace se nepoučení stěžovatele jeví být nanejvýš formálním pochybením, jež ale není způsobilé zpochybnit napadená usnesení z ústavněprávního hlediska. Jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny jimi porušeno nebylo.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu