ECLI:CZ:US:2016:4.US.2695.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2695/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti LE GROANE, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Masná 5, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, AK se sídlem Myslíkova 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015 č. j. 33 Cdo 353/2015-376 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014 č. j. 19 Co 117/2014-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů o procesním nástupnictví žalujících, vydaných v řízení o zaplacení 1 950 000 Kč.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 28 C 98/2010, vyplynulo, že obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 28 C 98/2010-229 vyhověl žalobě původního žalobce Maria Micucci a zavázal žalovanou stěžovatelku povinností zaplatit jeho třem dědicům, právním nástupcům (Nunziata Pescara Tonelli, Lucio Micucci a Roberta Micucci), každému z nich 650 000 Kč a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Žalovaná stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání. V průběhu jednání před odvolacím soudem žalobci navrhli, aby do řízení na jejich místo vstoupila společnost Sankey Productions Limited, se sídlem ve Velké Británii, se kterou již dříve uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek a postoupili na ni i žalovanou pohledávku za stěžovatelkou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením připustil vstup společnosti Sankey Productions Limited do řízení na místo dosavadních žalobců a následně rozhodl ve věci samé tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí o procesním nástupnictví podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání zamítl. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o hrozbě zneužití postoupení pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení, neboť je považoval za objektivně nepodložené obavy vydávané za prokázané skutečnosti. Dovolací soud zdůraznil, že pouhá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se stane díky nástupnictví podle §107a o. s. ř. nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu na záměnu účastníků, naopak možnost zamítnout takový návrh je spojená jedině s jistotou zneužití postoupení pohledávky za účelem její případné nedobytnosti. V tomto směru stěžovatelka netvrdila ani neprokázala nic relevantního, z čeho by se dalo s jistotou dovodit, že cílem návrhu žalobců na záměnu účastníků bylo zneužití procesní úpravy s cílem učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů řízení vůči nástupnické společnosti nedobytnou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že v jiných dvou věcně i právně totožných sporech žalobců se společnostmi, které mají stejného jediného společníka jako stěžovatelka (pozn. ÚS: pan Achille Giorgio Baracca), byla uplatněna argumentace o nedostatku aktivní legitimace žalobců z důvodu, že ještě před podáním žalob panem Micuccim byly veškeré žalované pohledávky postoupeny na současného společníka žalovaných společností. Platnost postoupení pohledávek potvrdil soud v italském Miláně a podle stěžovatelky jsou české soudy jeho závěrem vázány. Stěžovatelka dále uvedla, že její obava ze vstupu britské společnosti do řízení na místo dosavadních žalobců plynula z načasování postoupení pohledávky za stavu řízení, kdy reálně hrozilo, že soud žalobu zamítne, jak ostatně učinil ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 77/2010, ve které přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši přes 1,5 milionu Kč. Stěžovatelka měla za to, že postoupení pohledávky bylo motivováno snahou vyhnout se budoucí povinnosti hradit náhrady nákladů řízení, a proto s návrhem na vstup společnosti Sankey Productions Limited nesouhlasila a navrhla, aby byl nejprve zjištěn motiv postoupení, okolnosti finančního vypořádání a osobní a majetkové poměry postupníka a jeho členů. Městský soud v Praze se okolnostmi postoupení pohledávky dostatečně nezabýval a vstup nového žalobce připustil. Dovolací soud postup Městského soudu v Praze verifikoval s tím, že zkoumání poměrů postupníka není obligatorní. Stěžovatelka je však přesvědčena, že tyto závěry jsou zcela v rozporu s nosnými rozhodovacími důvody nálezů Ústavního soudu z února 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 a z dubna 2015 sp. zn. III. ÚS 2482/14, nesouhlasí s odůvodněním dovolacího soudu, že upozornila na nález Ústavního soudu z dubna 2015 až po uplynutí dovolací lhůty, a je přesvědčena, že se v daném případě o žádnou kvalitativní změnu dovolacího důvodu nejednalo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že podle citovaného nálezu k odmítnutí singulární sukcese není třeba, aby obecný soud měl jistotu, že postoupení pohledávky se děje s cílem učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů nedobytnou, postačí vznik nebezpečí zneužití procesního nástupnictví ke škodě jedné procesní strany, jednostranné zhoršení její procesní pozice, zpochybnění vymahatelnosti jejího potenciálního nároku na náhradu nákladů řízení a dokonce i komplikaci a prodlužování dalšího průběhu základního sporu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou procesního nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V nálezu, na který stěžovatelka poukázala (ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11, N 30/64 SbNU 319), stejně jako v jiných svých rozhodnutích, předeslal, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší zásadně podávat výklad tzv. podústavního práva, či sjednocovat rozhodování obecných soudů v konkrétních výkladových problémech. K námitkám týkajícím se nesprávného výkladu a aplikace předpisů obecného práva však současně zdůraznil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti (obdobně též nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, N 86/69 SbNU 373).
V projednávané věci je zřejmé, že Městský soud v Praze se zabýval otázkou, zda - při jinak formálně doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle §107a o. s. ř. - lze rozhodnout o nepřipuštění vstupu postupníka do řízení z důvodu existence skutečností, nasvědčujících tomu, že cílem návrhu je bez rozumných pochybností účelové zneužití procesní úpravy s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. Městský soud v Praze zvažoval okolnosti postoupení pohledávky, stav řízení, dostupné informace o majetkových poměrech nastupující žalobkyně a její případné personální propojení s postupiteli a poté dospěl k závěru, že lze jen stěží dovozovat, že se postupitelé míní vyhnout splnění povinnosti, která jim nebyla uložena; rozhodnutím soudu prvního stupně totiž žalobci nebyli zavázáni k náhradě nákladů řízení žalované, vyhýbání se této povinnosti nelze s jistotou dovodit ani ze skutečnosti, že v jiných dvou obdobných sporech byli jednou úspěšní a jednou neúspěšní. Nejvyšší soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky stran (nepodložených) obav, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se stane nedobytnou, a uzavřel, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala nic relevantního, z čeho by se dalo s jistotou dovodit, že cílem návrhu žalobců na záměnu účastníků bylo zneužití procesní úpravy za účelem nedobytnosti případné pohledávky. Ústavní soud shodně se soudem Nejvyšším uzavírá, že všeobecná a blíže neurčitá obava z důsledků procesního nástupnictví nepředstavuje tzv. silný důvod v kontextu ustanovení §2 o. s. ř.
Pokud stěžovatelka odkazovala na nálezy sp. zn. III. ÚS 468/11 a sp. zn. III. ÚS 2482/14 a dožadovala se sledování jejich nosných rozhodovacích důvodů, Ústavní soud uvádí, že důvodem vydání prvního z uvedených nálezů, kterým byla zrušena rozhodnutí obecných soudů o procesním nástupnictví, bylo právě opomenutí soudu dostatečně zvažovat krajně podezřelé skutkové okolnosti singulární sukcese očividně svědčící o zjevně protiprávním jednání, navíc - na rozdíl od projednávané věci - i úředně dostupné a ověřitelné. Důvodem vydání druhého z uvedených nálezů bylo nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 468/11 (poznámka ÚS: oba nálezy byly vydány v tomtéž civilním řízení). Z uvedeného je zřejmé, že pochybení, které Ústavní soud vytkl obecným soudům v citovaných nálezech, se Městský soud v Praze v projednávané věci nedopustil, neboť otázku možného účelového zneužití předmětné procesní úpravy neopomenul a přiměřeným způsobem se jí zabýval. Jeho postup a rozhodnutí tak nelze označit za ryze formalistický.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jan Musil
předseda senátu