ECLI:CZ:US:2016:4.US.2703.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2703/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Michala Vidy, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské nám. 15, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2016 č. j. 29 Cdo 2331/2016-460, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2016 č. j. 4 Cmo 4/2016-414 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2015 č. j. 21 Cm 112/2008-384 (dříve 21 Sm 288/2008), za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2016, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 3 (všichni účastníci jsou si před soudem rovni) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") uvádějící, že každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Brně ve věci žalobce BOHEMIA BREEDING, export-import, a. s. (dále jen "žalobce") proti žalovanému o zaplacení 2 747 612,- Kč s postižními právy a o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 15. 9. 2008 č. j. 21 Sm 288/2008-10 rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 7. 2015 č. j. 21 Cm 112/2008-384 tak, že tento výše uvedený směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti pokud jde o směnečný peníz 2 747 612,- Kč s 6% úrokem p. a. od 29. 12. 2007 do zaplacení (výrok I.), předmětný platební rozkaz zrušil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Na základě pokynů předchozího zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci tak krajský soud rozhodl poté, co doplnil dokazování ohledně popření pravosti listiny (žalovaným popřenou existenci směnky) a ohledně námitky žalovaného, že při jednání dne 28. 6. 2007 v Brně podepsal v tísni a pod nátlakem vyhrožování žalobce různé dokumenty.
Krajský soud v Brně po doplněném dokazování dospěl k závěru, že sporná směnka je směnkou vlastní, neboť ji vystavil žalovaný, který je na ní identifikován jménem, příjmením, datem narození, rodným číslem a adresou a je na ní připojen jeho vlastnoruční podpis. Protože tato směnka má veškeré náležitosti uvedené v čl. I ustanovení §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon směnečný a šekový), je tedy platná. Bylo prokázáno, že žalobce je aktivně legitimován ke sporu, je na směnce označen jako remitent a je jejím vlastníkem. Žalovaný je její výstavce, a proto je z této směnky zavázán jako přímý dlužník.
V průběhu řízení se žalovanému nepodařilo prokázat, že by směnku podepsal pod nátlakem, resp. že by se tak stalo pod tlakem bezprávné výhrůžky, která by v něm vyvolala důvodnou bázeň a že podpis na směnce není vlastnoručním podpisem žalovaného (toto tvrzení žalovaného bylo vyvráceno znaleckým posudkem ze dne 2. 3. 2012 znalkyně Mgr. Marie Beňové).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 2. 2016 č. j. 4 Cmo 4/2016-414 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním názorem, který z něj vyvodil. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že nelze dovodit žádnou souvislost mezi směnkou vystavenou dne 28. 6. 2007 a mezi uzavřenou mandátní smlouvou ze dne 3. 7. 2007.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 5. 2016 č. j. 29 Cdo 2331/2016-460 dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243c odst. 1 věta právní o. s. ř.), neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem spatřoval dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v průběhu občanskoprávního řízení tvrdí, že předmětnou směnku nikdy nepodepsal, neboť na jednání v Brně dne 28. 6. 2007, jehož se rovněž zúčastnili zástupci žalobce, byl podepsán jen jeden dokument a tím byl zápis o průběhu jednání.
Oběma obecným soudům stěžovatel vytýká, že se dostatečně nezabývaly jeho námitkou, že podpis na předmětné směnce není jeho vlastnoručním podpisem, i když právě tato námitka byla pro rozhodnutí ve věci samé stěžejní. Rovněž závěry znaleckého posudku nejsou v tomto ohledu podle názoru stěžovatele přesvědčivé. Soudy se prý měly zabývat rovněž posouzením "motivu" toho, proč byla směnka podepsána právě tímto způsobem, tedy podpisem, který se téměř rovnal pouze parafě.
Rovněž námitku stěžovatele o podjatosti znalkyně Mgr. Marie Beňové, která posuzovala pravost podpisů jak na předmětné směnce, tak i ze "zápisu z rokovania" ze dne 28. 6. 2007, nevzaly obecné soudy v úvahu a nijak se jí blíže nezabývaly. Porušení svých procesních práv spatřuje stěžovatel ve své neúčasti na jednání před soudem prvního stupně v době, kdy byl ve vazbě, a rovněž v řízení u odvolacího soudu.
IV.
Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení jím označených základních práv a s ohledem na obsah napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení, resp. v rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé. Takové zásahy ze strany obecných soudů, resp. i soudu dovolacího, v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svých procesních práv, resp. práva na spravedlivý proces v údajném nesprávném procesu dokazování, který provedly obecné soudy (v projednávané věci opakovaně provedené soudem prvního stupně), Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná, že jeho úkolem není "přehodnocovat dokazování", nýbrž posoudit, zda provedeným dokazováním nebyla porušena základní práva stěžovatele. Žádné takové ústavněprávní deficity v posuzované věci však Ústavní soud nezjistil.
V projednávané věci se poté, co soud prvního stupně po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé znovu doplnil dokazování ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu a ve věci opětovně jednal a rozhodoval, stěžovateli dostalo dostatek prostoru k tomu, aby uplatnil své námitky a argumenty, resp. aby vyvrátil tvrzení protistrany o pravosti směnečné listiny. To se mu však prokázat nepodařilo.
V souvislosti se znaleckým zkoumáním pravosti podpisu je třeba připomenout, že soud prvního stupně výsledek znaleckého zkoumání neposuzoval izolovaně, ale ve spojitosti s ostatními provedenými důkazy, včetně stěžovatelova tvrzení, že "k podpisu směnky došlo v tísni a pod nátlakem". Ostatně o okolnostech podpisu směnky se různí jak tvrzení samotného stěžovatele, tak i jím navrženého a vyslechnutého svědka Richarda Rumanovského (jednání při schůzce se konalo v klidné a přátelské atmosféře, v jejím průběhu byla podepsána jen jedna listina, přičemž znaleckým posudkem byla prokázáno, že touto listinou nemohl být zápis z jednání, jak uváděl stěžovatel). Stěžovatel nejprve v námitkách v rozporu s tvrzením svědka Rumanovského tvrdil, že na tomto jednání mu byly dány pod nátlakem k podpisu "dokumenty", mezi jinými i návrh mandátní smlouvy, nikoli tedy že by zúčastnění podepsali stěžovatelem vyhotovený zápis z jednání. Svědkové žalobce oproti tomu vypovídali shodně a popřeli, že by při podpisu směnky byl na stěžovatele činěn jakýkoli nátlak. Tito svědkové potvrdili svědectví Rumanovského v tom směru, že na schůzce dne 28. 6. 2007 v Brně byla podepsána jen jedna listina - směnka.
Pokud se týká námitky údajné podjatosti soudní znalkyně Mgr. Marie Beňové, i touto námitkou se zabýval odvolací soud, přičemž konstatoval, že její podjatost stěžovatel namítl teprve tehdy, až po vypracování druhého znaleckého posudku bylo zřejmé, že jeho závěr je pro stěžovatele nepříznivý.
Ústavní soud konstatuje, že provedenými důkazy byl dostatečně prokazatelným způsobem zjištěn skutkový stav projednávané věci a z něho byl obecnými soudy vyvozen i odpovídající právní názor.
Obecné soudy se všemi námitkami a tvrzeními stěžovatele podrobně a pečlivě zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi i odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani ve způsobu, jakým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Z ústavněprávního pohledu Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil důvody pro odmítnutí dovolání.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu