ECLI:CZ:US:2016:4.US.2718.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2718/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 5. května 2016 č. j. 54 Co 630/2015-246 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. dubna 2015 č. j. 9 C 82/2013-199, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2016, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými údajně byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 27. 4. 2015 č. j. 9 C 82/2013-199 ve věci žalobce K. K. proti žalované A. K. o zrušení vyživovací povinnosti a o vzájemném návrhu žalované na zvýšení výživného rozhodl tak, že žalobu na zrušení vyživovací povinnosti zamítl (výrok I.) a dosud stanovenou vyživovací povinnost žalobce k žalované ve výši 3 500,- Kč změnil v tom smyslu, že s účinností od 1. 1. 2013 její výši stanovil na částku 4 500,- Kč měsíčně, dále rozhodl o výši dlužného výživného v částce 28 000,- Kč za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2015 a o způsobu jeho úhrady (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované v částce 1 000,- Kč, představující rozdíl mezi požadovaným výživným a přiznaným výživným (výrok III.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
Okresní soud v řízení o výživném konstatoval, že žalobce byl rozsudkem ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. 13 T 210/2009 uznán vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě a z trestného činu vydírání své manželky H. K. Ze sdělení jednotlivých škol, které navštěvovala žalovaná A. K., soud zjistil, že od roku 2007 do roku 2011 byla žákyní Obchodní akademie a Jazykové školy v Jihlavě. Ve školním roce 2009/2010 neprospěla ze dvou předmětů a opakovala ročník v roce 2010/2011. V témže roce ukončila studium na vlastní žádost. K maturitě nebyla připuštěna. Od roku 2011 do roku 2013 studovala žalovaná Školu ekonomiky a cestovního ruchu soukromou střední odbornou školu s. r. o. Z této školy bez udání důvodu přestoupila na Střední odbornou školu obchodu, užitého umění a designu v Plzni, kde jí bylo studium ukončeno v roce 2013. Následně jí byl přestup na tuto školu povolen a v roce 2013 složila žalovaná maturitní zkoušku. Od téhož roku žalovaná studuje na Vyšší odborné škole zdravotnické, managementu a veřejnoprávních studií, s. r. o. v oboru Management sportovních aktivit.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná žije se svým přítelem ve společné domácnosti, jejich vztah považuje za "družský", což však žalobce nezbavuje vyživovací povinnosti, neboť ta trvá do doby, dokud se žalovaná nebude sama schopna živit. Žalovaná se přitom soustavně připravuje na budoucí povolání.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se vyživovací povinnost žalobce vůči žalované, o níž bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 4. 2009 č. j. 7 Nc 618/2008-51, se s účinností od 19. 6. 2015 zrušuje (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby na zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované od února 2013 do 18. 6. 2015 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, přičemž trvá na svých námitkách, které již předestřel odvolacímu soudu. Podle názoru stěžovatele oba soudy se dostatečně nezabývaly posouzením soustavnosti, návaznosti a cílevědomosti dosavadního studia žalované a zvážením, zda vyšší odborná škola skutečně plní funkci přípravy na budoucí povolání, které by žalované dostatečným způsobem umožnilo se uplatnit na trhu práce. Tvrzení obecných soudů, že střídání několika středních škol v průběhu několika let lze nazvat soustavnou přípravou na budoucí povolání, podle názoru stěžovatele neodpovídá dosavadním studijním výsledkům i době, kterou tímto způsobem žalovaná "promarnila". Oba soudy se prý měly zabývat rovněž důvody, které vedly žalovanou k výběru právě jen soukromých škol (ať již se jednalo o střední školu či vyšší odbornou školu), které jsou "zatíženy" školným a nevybrala si školu obdobného zaměření, ale "bezplatnou". V průběhu řízení nebyla rovněž zkoumána otázka plnění vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi, v projednávané věci ve formě pomoci v nesnázích a v nemoci (stěžovatel je invalidní důchodce), tedy projevením skutečného zájmu o osud svých rodičů.
Stěžovatel však zejména považuje za odporující dobrým mravům skutečnost, že jeho zletilá dcera požadovala výživné za situace, v níž v době již cca 4,5 roku žila ve společné domácnosti se svým přítelem, který je jako profesionální fotbalista nadstandardně finančně ohodnocen.
IV.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům a totéž platí přiměřeně i ohledně právního hodnocení těchto zjištění. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. Takové vybočení z pravidel interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá přehodnocení dosavadních skutkových zjištění, k nimž dospěl zejména soud prvního stupně a nepřípustným způsobem očekává, že Ústavní soud je bude hodnotit jinak. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona a dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Okolnosti odůvodňující zamítnutí žaloby stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti i důvody, které vedly soud prvního stupně ke zvýšení výživného pro žalovanou, jsou popsány v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu