ECLI:CZ:US:2016:4.US.2753.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2753/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Douchy, zastoupeného Mgr. Helenou Tomiškovou, advokátkou se sídlem T. G. M. 593, 538 21 Slatiňany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1203/2015-248 ze dne 24. 6. 2015, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 18 Co 267/2014-219 ze dne 22. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č. j. 3 C 240/2009-183 ze dne 21. 11. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že jeho matka Vlasta Douchová (dále též "dárkyně"), byla ke dni 1. 2. 2007 (datum její smrti) výlučnou vlastnicí ve výroku specifikované bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na předmětných pozemcích (dále též "byt"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 22. 11. 2006, jíž zůstavitelka darovala předmětný byt žalovaným, není ve smyslu §38 odst. 2 dříve platného občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť dárkyně v době uzavření této smlouvy netrpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů prvoinstančního řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud pro své rozhodnutí převzal jako správná a úplná skutková zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jejich právním posouzením. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu i samotného dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 979/2013 ze dne 16. 5. 2013, když se při svém rozhodování v neprospěch stěžovatele striktně držely závěrů posudku znalce a nepřihlédly k ostatním provedeným důkazům, se kterými je posudek znalce v zásadním rozporu. Stěžovatel tvrdí, že v dané kauze došlo prakticky k odepření jeho ústavního práva na spravedlivý proces, neboť proti prominentnímu znalci MUDr. Kolomazníkovi odmítli vystoupit všichni stěžovatelem oslovení znalci. Dále stěžovatel namítl, že ve vyspělé demokracii není možné, aby Nejvyšší soud napadal v usnesení o dovolání Ústavní soud i stěžovatele, aniž by provedl řádné vyhodnocení všech rozhodných souvislostí sporu, o které stěžovatel žádal okresní soud i odvolací soud a toleroval lži protistrany a napadání žalobce ve vyjádřeních k žalobě a odvolání, které bylo právním zástupcem žalovaných doručeno odvolacímu soudu krátce před vypsaným jednáním, čímž bylo žalobci odepřeno právo se k němu adekvátním způsobem vyjádřit, a tím i ústavní právo na spravedlivý proces a rovnost zbraní. Stěžovatel tvrdí, že soudy se nezabývaly hledáním spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy, kdy je dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 nezbytné posoudit, zda soudy nižších stupňů zavedený důkazní standard tuto spravedlivou rovnováhu reflektuje a je s ní v souladu, čímž prý bylo stěžovateli jednoznačně odepřeno ústavní právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o námitky týkající se údajného nepřihlédnutí soudů ke všem provedeným důkazům, nelze jim přisvědčit. Okresní soud přihlédl ke všem provedeným důkazům, přičemž konstatoval, že k jednoznačnému závěru ohledně psychického stavu stěžovatelčiny matky se nebylo možno dobrat, neboť zatímco některým svědkům se dárkyně jevila v rozhodné době jako zcela orientovaná, na jiné působila zmateně. Okresní soud se nakonec přiklonil ke znaleckému posudku z oboru psychiatrie, z něhož je zřejmé, že klinické projevy demence nebyly u dárkyně zjištěny a nikdy v minulosti nebyla duševně nemocná, znalec pouze připustil mírnou kognitivní poruchu v souvislosti s věkem a pokročilým nádorovým onemocněním. Stěžovatel jeho závěry zpochybňuje, mj. s poukazem na skutečnost, že praktická lékařka dárkyně již v roce 1993 zaznamenala u dárkyně počínající demenci, přičemž v roce 1996 byl její stav údajně nesrovnatelně vážnější, kdy se dárkyně měla dle výpovědi praktické lékařky nacházet dokonce v "terminálním období" (str. 6 prvostupňového rozsudku).
Zpochybnění znaleckých posudků se ovšem v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na roli a postavení Ústavního soudu již nelze úspěšně domáhat. Nelze však přehlédnout, že tyto výtky ostře kontrastují se závěrem stěžovatele, že jeho matka "nebyla prokazatelně nikdy psychiatricky vyšetřována ani léčena" (str. 6 ústavní stížnosti). Jestliže dárkyně nebyla nikdy takto vyšetřována (o čemž vskutku svědčí i závěry znaleckého posudku), je stěží udržitelným závěr o vysoké pravděpodobnosti stižení duševní poruchou v době uzavření darovací smlouvy, když pro takový závěr scházejí relevantní důkazy. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani výpověď stěžovatele, který dle svých slov v době po darovací smlouvě uložil 100.000,- Kč, přičemž jeho matka mu měla říci, aby si tyto finanční prostředky ponechal. Pakliže se dárkyně měla již v roce 1996 nacházet v "terminálním období", jak na to poukázala ve své výpovědi praktická lékařka dárkyně (a kterou stěžovatel nerozporuje, ba naopak), stěží lze akceptovat, aby o deset let později byla schopna úvah a úkonů, jak je stěžovatel ve své výpovědi před nalézacím soudem vylíčil (v intencích stěžovatelovy argumentace by to totiž znamenalo, že i darování těchto peněz by vlastně bylo stiženo neplatností pro duševní poruchu, což již ovšem stěžovatel nedovozuje). Ústavní soud tedy rozumně nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy byly k provedeným důkazům přistoupily selektivně, přiklonily se jen ke znaleckému posudku a ostatní důkazy ignorovaly. Naopak, svým vlastním vylíčením matčina počínání v inkriminovaném období před soudem stěžovatel sám de facto potvrdil, že její psychický stav ve skutečnosti obecně umožňoval činit právní úkony (právně jednat).
Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací a dovolací soud rozhodly v rozporu s novější judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), kterým byl založen nový standard pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby, dle kterého postačuje vysoká míra pravděpodobnosti, že jednající osoba (zde dárkyně) byla stižena duševní poruchou, která činí její právní jednání neplatným. V nyní posuzované věci však existují zásadní odlišnosti od případu řešeného citovaným nálezem, v němž nebylo pochybností o tom, že jednající osoba již v době podpisu směnky trpěla dlouhodobým duševním onemocněním. Tento stěžejní předpoklad totiž není v nynějším případě splněn, jak je zřejmé z předchozího odstavce. Stěžovatelka dlouhodobě nechodila k lékaři a nepodrobovala se jakémukoli vyšetření, nemluvě o psychiatrickém. Nebyla tu prokázána prakticky žádná, natož vysoká míra pravděpodobnosti, která by opodstatňovala závěr o stižení dárkyně duševní poruchou (byť i přechodnou). Pakliže tedy odvolací soud podotkl, že rozhodnutí nalézacího soudu vyhovuje i Ústavním soudem nově nastavenému standardu vysoké míry pravděpodobnosti prokázání (str. 5 rozsudku odvolacího soudu), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Též Nejvyšší soud si všiml, že v daném případě podmínky pro aplikaci §38 odst. 2 dříve platného občanského zákoníku splněny nebyly, aniž by se tak mělo stát na základě dovolatelem podsouvaného "stoprocentního prokázání duševní poruchy". Nejvyšší soud poukázal na to, že pravděpodobnou (a to ještě mírně) se na základě provedeného dokazování jevila pouze existence lehce a nepodstatně sníženého výkonu myšlení, zhoršení paměti či soustředění způsobená zejména nádorovým onemocněním v pokročilém stádiu. Pakliže dovolací soud cituje ze svého nedávného usnesení ve věci sp. zn. 30 Cdo 821/2015, činí tak především a zjevně za účelem důrazu na to, že ani on ve své judikatuře ve skutečnosti nikdy nevycházel z požadavku absolutní jistoty, "stoprocentně zjištěného skutku", jak se dle něj může z dikce nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 zdát. Takový přístup nepokládá Ústavní soud za "napadání Ústavního soudu", jak se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti emočně sugerovat.
K námitce údajné nemožnosti pořídit si revizní znalecký posudek z důvodu, že oslovení znalci prý odmítli jeho vypracování, když se dozvěděli, komu by měli "oponovat", je třeba uvést, že vyžádá-li si jej soud, nemohou znalci jeho vypracování odmítnout s odkazem na "autoritu" jiného znalce, který již znalecký posudek vypracoval. Stěžovatel ovšem, jak poznamenal odvolací soud, revizní znalecký posudek sám ani nenavrhl (str. 5 rozsudku krajského soudu), kterýžto závěr stěžovatel ani nezpochybnil. K tvrzenému porušení "rovnosti zbraní" v odvolacím řízení Ústavní soud konstatuje, že bylo věcí žalovaných, kdy své vyjádření soudu doručí, nebyli-li vázáni lhůtou. Měl-li pak stěžovatel krátký čas na to seznámit se s jejich vyjádřením, musel jej mít i sám odvolací soud. Mohl-li tento "deficit" senát odvolacího soudu "dohnat" v době po jednání, měl takovou možnost i stěžovatel, který však netvrdí, že by v tomto smyslu něco učinil.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu