ECLI:CZ:US:2016:4.US.2779.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2779/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti H. S. P., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 14 To 90/2015 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 4 Nt 201/2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto, že podle §397 odst. 1 trestního řádu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Vietnamské socialistické republiky na základě žádosti Nejvyšší lidové prokuratury Vietnamské socialistické republiky z 28. 3. 2013 č. j. 934/VKSTC-HTQTaTTTPHS. Jednalo se o vydání pro trestný čin podvodného uchvácení majetku podle §139 vietnamského trestního zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že neoprávněně obchodoval s pracovními silami, resp. ve Vietnamu podvodně vylákal od desítek uchazečů o práci peníze v řádu statisíců dolarů a s penězi utekl. O vydání stěžovatele bylo rozhodnuto i se zřetelem na záruky Ministerstva veřejné bezpečnosti, Bezpečnostního úřadu pro vyšetřování a Nejvyšší lidové prokuratury Vietnamské socialistické republiky.
Svá tvrzení o porušení základních práv stěžovatel dokládá celou řadou námitek. Poukazuje především na to, že mu v případě vydání hrozí nelidské a ponižující zacházení, které konsekventně povede k doznání k trestné činnosti, o níž tvrdí, že ji nespáchal. Za tuto činnost mu může být uložen trest doživotí, který je podle stěžovatele vzhledem k podmínkám ve věznicích ve Vietnamské socialistické republice v podstatě srovnatelný s trestem smrti. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění extradičních materiálů a absenci důkazů o tom, že by spáchal výše uvedenou trestnou činnost. Další část stěžovatelových námitek se týká řízení ve věci jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel má za to, že má stále postavení žadatele o mezinárodní ochranu a jím iniciované řízení zahájené v roce 2006 nebylo dosud skončeno a řízení zahájené v roce 2013 je zatíženo nezhojitelnou vadou. V této souvislosti poukazuje na postup soudů ve vztahu k §393 písm. b) trestního řádu, podle kterého není vydání přípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou. Stěžovatel dále tvrdí, že se soudy v napadených rozhodnutích zcela nedostatečně a nesprávně vypořádaly s podmínkou obsaženou v §393 písm. k) a l) trestního řádu, tedy zda neexistuje důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či že trest odnětí svobody uložený v dožadujícím státě nebude vykonán v souladu s požadavky čl. 3 této Úmluvy. Uvádí, že k porušování práva na spravedlivý proces a ke špatnému a nedůstojnému zacházení dochází i v jiných případech než u osob podezřelých z politicky nebo nábožensky motivovaných deliktů. Podle stěžovatele jsou záruky poskytnuté ze strany vietnamských orgánů nedostatečné, a to především s ohledem na to, že tyto orgány odmítají respektovat právo vydávaného na rozhovor s pracovníky zastupitelského úřadu České republiky bez přítomnosti třetích osob.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). V justiční fázi vydávacího řízení upravené trestním řádem (§397 odst. 1 trestního řádu) obecné soudy zjišťují, zda zde neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, jsou povinny rozhodnout, že vydání je přípustné. Celý tento proces se musí realizovat v rámci vymezeném kautelami práva na spravedlivý (řádný) proces, což znamená, že soudy musí vzít v úvahu okolnosti, jež jsou pro rozhodnutí o vydání z hlediska normativního rámce relevantní, a to při současné adekvátní reakci na argumentační tvrzení osoby, o jejímž vydání se rozhoduje. K otázce případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod Ústavní soud uvedl, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 534/06, II. ÚS 670/12, IV. ÚS 1755/12).
S přihlédnutím k uvedeným principům Ústavní soud konstatuje, že v dané věci se oba soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele, které z velké části opakuje i v ústavní stížnosti. Z ústavněprávního pohledu nelze jejich rozhodnutím nic vytknout, a to ani rozpor s rozhodovacími důvody obsaženými v judikatuře Ústavního soudu, jež se týkají problematiky rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, nicméně se stručně vyjádří alespoň ke klíčovým otázkám.
Je třeba především připomenout, že ve věci proběhlo již dvakrát řízení před krajským a vrchním soudem. Krajský soud v Ústí nad Labem o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Vietnamské socialistické republiky již dříve rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2013 č. j. 4 Nt 201/2013-194, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 14 To 130/2013-214. Na základě předložení věci Nejvyššímu soudu ministryní spravedlnosti byla tato usnesení zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 11 Tcu 3/2014-71 a krajskému soudu bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout. Napadená rozhodnutí již vycházejí z požadavků Nejvyššího soudu na doplnění dokazování při opatřování dalších podkladů obsahujících informace o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu se zaměřením na trestní vězeňství. Znovu došlo k posouzení garancí vyžadující strany především z hlediska dostatečnosti záruk účinné kontroly zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i k vypořádání se s tím, že nebyly poskytnuty v plném rozsahu. Bylo také doplněno dokazování o příslušné spisy ve vztahu k řízení o udělení mezinárodní ochrany, jakož i upřesnění ustanovení vietnamského trestního zákona včetně námitky případného promlčení. Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení reflektují jednotlivé požadavky Nejvyššího soudu a podrobně se s nimi vypořádávají.
V posuzované věci má význam také skutečnost, že v případě stěžovatele nejde o trestnou činnost motivovanou politicky či nábožensky, ale o trestnou činnost majetkové povahy. Směřovala k jeho obohacení, kdy poškozeným nebyl stát, ale soukromé osoby, které měly zájem o práci v zahraničí. Touto otázkou se oba soudy v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly. Především soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ve vztahu k otázce, zda nebezpečí porušení lidských práv a svobod reálně hrozí stěžovateli s ohledem na jeho osobu a trestnou činnost. Ústavní soud podotýká, že zjišťování stavu věci bylo o to složitější, že stěžovatel v tomto i dřívějších jiných řízeních, včetně řízení o udělení mezinárodní ochrany, velmi často i zcela zásadně měnil své osobní údaje a další skutečnosti. Vystupoval pod různými identitami, uváděl rozdílné údaje o času a způsobu příjezdu do České republiky a o svém životě ve Vietnamu (pracoval prý jako zemědělec, poručík raketových vojsk, právník u policejní bezpečnostní služby). Jako důvody pro svůj odchod z Vietnamu uvedl jak výlučně ekonomické důvody, tak skutečnost, že ho nebavila práce v archivu či, že musel odejít od policie pro nesouhlas s náboženskou politikou. Rozdílně vypovídal i o svém životě v České republice a svých publikačních aktivitách.
Ústavní soud také ověřil, že se trestní soudy velmi důkladně vyjádřily i k námitce stěžovatele týkající se řízení ve věci jeho žádostí o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k překážce k rozhodnutí o přípustnosti vydání podle §393 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně objasnily průběh a výsledek tohoto řízení a vypořádaly se tak s tvrzením stěžovatele, že podle jeho názoru řízení nebylo dosud skončeno. Ústavní soud v tomto směru také odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (publikované pod č. 262/2013 Sb.), z něhož mimo jiné vyplývá, že v souvislosti s vydáním cizího občana k trestnímu stíhání do zahraničí je třeba vždy zkoumat, zda jeho faktickému vydání nebrání probíhající řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu